„Prosím, vezmi mě odsud,“ prosila stařenka manželku svého vnuka

Den v domově důchodců je ponurý a nudný. Paní Kateřina si v hlavě přehrávala svůj život a snažila se pochopit, jak se to stalo, že měla tři syny, ale skončila tady. Personálu a obyvatelům se nelíbila paní Kateřina. Protože byla jiná. Inteligentní upravená stará žena, která vždy jedla vidličkou a nožem. Proto ji považovali za arogantní a hrdou ženu.

Dnes slaví 85. narozeniny. Jen kdo si to teď pamatoval? Osamělá stařenka chtěla jednu věc – opustit tento svět a udělat to ve svých zdech, a ne v domově důchodců. Nebylo možné žít v takovém smutku. V očích staré ženy se odrazila hluboká touha. A ze zákoutí paměti přišla další smutná vzpomínka. To byla návštěva jejího vnuka a jeho mladé manželky před několika měsíci. Ten den paní Kateřině povolily nervy. Začala se slzami v očích žádat dívku, aby ji odsud odvezli.

Vnuk poslouchal nářky své babičky se zcela klidnou a lhostejnou tváří. Poté řekl, že podle otce není její pobyt v tomto domově důchodců pro rodinu levný. A odstěhovat se z města byl její nápad. Nemají ji kde vzít. Právě se vzali, studují a pronajímají si byt. Vnuk přestal ji navštěvovat. Pravděpodobně už nechtěl vidět takové scény, nechápal přání své babičky dožít svůj život mezi blízkými lidmi. V domově důchodců jí dávají ovoce, může se procházet v parku, komunikovat s vrstevníky a sledovat televizi. Život je zábava. Co víc si stařenka může přát?

Už doma manželka vnuka požádala, aby jí řekl o babičce. Chtěla vědět všechno.

Paní Kateřina se narodila v šlechtické rodině. Dívčin život nebyl ani hladový, ani bezútěšný. Z ní vyrostla kráska a skutečná dáma. Po škole nastoupila na univerzitu a potkala pohledného důstojníka. Vzali se v roce 1962. Ale mladý manžel okamžitě odešel na vzdálenou služební cestu. Viděli se párkrát za rok.

První syn se narodil v roce 1964. S manželem měli z jeho narození velkou radost. Ve škole byl vynikajícím žákem, zbožňoval biologii a snil o pěstování těch nejneobvyklejších květin. Život ale rozhodl jinak: nejstarší syn zemřel v mladém věku. Toto neštěstí zdrtilo rodiče. Její manžel zemřel o rok později. V roce 1969 se narodil druhý syn, a v roce 1976 třetí syn. Oba synové byli milovaní. Vybrali si pro sebe různé osudy. Druhý syn vystudoval univerzitu a odstěhoval se z hlavního města. Oženil se a vychoval dvě dcery. Matce volal dvakrát ročně. A teď, když se přestěhovala do domova důchodců, přestal úplně volat.

Mladá dívka se zájmem poslouchala příběh svého manžela o babičce. Nebylo možné jí říkat stará žena. Rovná záda, krásné vlasy v drdolu, mladistvý obličej. Jen oči jsou velmi smutné. Myšlenka vzít babičku domů ji už dávno napadla. A tato touha stále sílila.

Babička si mezitím znovu vzpomněla na své syny. Nejmladší syn vždy chtěl být veterinářem. Ošetřoval všechna toulavá zvířata. Ale stal se plastickým chirurgem. Na jedné konferenci potkal Američanku, oženil se a narodil se jim syn Matěj. Později se rozešel s manželkou a pak se znovu oženil. Vnuka vychovávala babička, dokud mu nebylo 20 let. Později už babička nebyla potřeba a byla umístěna do domova důchodců. Přestože příjezd sem byl prezentován jako vyšetření, které mělo trvat maximálně dva měsíce. Ale trvalo to dva roky …

Někdo zaklepal na dveře. Když se dveře otevřely, paní Kateřina zaslechla: „V tento nádherný den sem přišel váš vnuk, aby vás vzal domů.“ Tam stál Matěj, jeho manželka, kuchař s narozeninovým dortem a ředitel domova důchodců. Babička si rychle sbalila své věci, knihy a krabice s drobnostmi. Před odjezdem doktor pozval Matěje a jeho manželku do kanceláře, aby řekl, že paní Kateřině byla diagnostikována nevyléčitelná nemoc. Do konce života jí mnoho času nezbývá.

Stařenka seděla ve svém pokoji a psala dopis. „Milé děti! Samozřejmě vím, že k mému odchodu není daleko. Ale jaká je to radost, strávit zbytek svých dní s lidmi mému srdci blízkými doma. V mé krabičce nejsou žádné drobnosti. Všechny tyto šperky jsou vyrobeny z drahých kovů a kamenů. Je to dědictví po mých rodičích. Uchovala jsem si ho celý život. Vezměte si je a využijte je ve svůj prospěch. Miluji vás, moji drazí.“

Žena se před spaním podívala do pokoje paní Kateřiny. Babička spala. Na tváři se jí objevil úsměv. I ve snu tvář vyjadřovala úplné štěstí. Babička vypadala jako královna. Je tak dobré, že manžel souhlasil, že ji vezme domů. Slíbila si, že poslední dny této krásné ženy budou nejšťastnější.

PSALI JSME: ŽENA SI VZALA K SOBĚ DOMŮ 79LETOU BABIČKU, KTERÁ ŽILA V DOMOVĚ DŮCHODCŮ. JAK ŽIJÍ PO 6 LETECH

PŘIPOMÍNÁME: SYN PŘIVEZ SVOU MATKU DO DOMOVA DŮCHODCŮ A ZAPOMNĚL NA NI