Naproti domu mých rodičů je velmi starý dům, kde bydlí mladá žena s dcerou. Dříve tam žili jiní lidé, kteří už nejsou na tomto světě a jejich děti jsou již v důchodu.
Byly čtyři v rodině a já jsem se s nimi jako děti přátelila. Se starší dcerou Terezu jsme byli spolužačky a s jejími mladšími sourozenci jsme si jen hráli.
Pamatuju si, že jsem jim tehdy záviděla, že jsou čtyři, myslela jsem si, jak se mají skvělé spolu, já jsme zase byla jedináčkem. Teď jsme všichni vyrostli a nevím, jestli se z toho radovat, nebo naopak litovat. Nyní mají všechny své rodiny, děti, vnoučata, starosti.
Když zemřeli jejich rodiče, dokumenty na domov si vzala Tereza, která se starala o nemocného otce i o matku až do jejích smrti. Vzhledem k tomu, že závěť nikdo z rodičů nenechal po sobě, bylo nutné se zabývat vydáváním dokladů pro mezivládní a dědické řízení.
Nikdo z dětí nechce vyřizovat doklady a dělit bydlení se mezi sebou, každý si myslel, že dům by se mu měl dostat. A Tereza schovala dokumenty a nikomu je nedala, řekla, že buď každý dostane rovnou část domu, nebo ho nedostane nikdo.
Nyní tam žije dcera Terezy a její vnučka. A dům se postupně rozpadá, hroutí. Kdysi tam dokonce byl nádhery sad a spousta květin, ale nyní tam je vše neupravené a zarostlé.
Smutný je teď pohled na ten dům. Také je velmi smutné se dívat na to, jak čtyři příbuzné se proměnili v nepřátele.
PŘIPOMÍNÁME: ŽENA CHTĚLA MÓDNÍ ÚČES, ALE NEPODAŘILO SE TO: PŘI POHLEDU NA FOTOGRAFII S OČEKÁVÁNÍM JE TĚŽKÉ NEPLAKAT OD REALITY