Měla již tři a půl měsíce a byla pro mě cizí. Zdálo se mi, že to vůbec není nutné – navštívit ji.
Dítě / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Podepsala jsem souhlas s adopcí 5. prosince a 10. jsme s ní předstoupili před soud. Za 5 dnů jsem jí sbalila věci, připravila jí nech vypadá k světu. Dokonce jsem šla na schůzku s adoptivními rodiči. Když byla moje dcera v nemocnici, ukázala jsem tam fotografii malé Lucky a přijala gratulace.
Spojení matky a dítěte / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Nyní se stydím o tom psát, ale tehdy mi to přišlo normální. Práce, podnikání, kde najít čas na strážení dítěte. Navíc dítě někoho jiného. Po dobu 3 měsíců byla beze mě – že by se něco změní za dalších 5 dnů… Byla jsem v pořádku, protože jsem podepsala kousek papíru – souhlas se stát matkou. Jak však jsem řekla, psychologicky mi trvalo déle než měsíc, než jsem se stala matkou malé holčičky jménem Lucie.
Spojení matky a dítěte / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
U malého Michala bylo všechno jinak. Když jsme se s Lukášem setkali s chlapcem, ani jsme ho nevzali do náruče, abychom si nedávali falešné naděje, ale i tehdy jsem o všem přesvědčila hlavně samu sebe. Odešli jsme z nemocnice, probrali všechno s manželem, učinili rozhodnutí. Následujícího dne byl podepsán souhlas a já jsem spěchala ke svému synovi. Vzala jsem malé stvoření do náruče a řekla mu, že už není sám. Že teď má matku, že jeho malá sestra na něj čeká doma. A pak jsem opravdu držela svého syna v náručí, i když jeho tvář mi byla téměř neznámá.
Dítě / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Když jsme se potkali, bylo mu 11 dní. 19, když jsem obdržela dokumenty o adopci a mohla jsem s ním jít domů. Celých těchto 8 dní jsme chodili každý den navštívit svého budoucího syna. Večer po práci 40 kilometrů přes dopravní zácpy přes celé město a pak 55 kilometrů z nemocnice domů. 3-4 hodiny na silnici pro dobu 10 minut (a pokud máte štěstí – 15) společně. Přišla jsem držet dítě v náručí. A znovu si opakuji, že jsem blízko, že jsem jeho matka. A že se pro něj vrátím.
Štastný rodiče / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Ani by mě nenapadlo, že by tam mohl zůstat bez těchto 15 minut se mnou každý den. Vzpomínám si, že jednoho dne sestra řekla, že jsem tím zničila dítě. Podle dívky byl Michal „již zcela klidné dítě“ a po několika mých návštěvách „začal hlasitě plakat“, když jsem odešla. Pouze 4 dny, jen 10-15 minut. A kolik znamenali. Můj chlapec věřil, že už není sám, chápete?
Začala jsem věřit, že matky své děti neopouštějí.
PSALI JSME: KDYŽ SE DOKTORKA ZAČALA DÍVAT NA MONITOR ULTRAZVUKU, ZMĚNIL SE JÍ VÝRAZ OBLIČEJE: CO TAM UVIDĚLA
PŘIPOMÍNÁME: „NAŠLI JSME MIMINKO V METRU, TEĎ JE TO NÁŠ SYN“: JAK SE TO STALO
