Původně jsme s manželem a dětmi žili odděleně od tchyně. Bydlela 200 km od nás a v podstatě všem to vyhovovalo. Vzhledem k tomu, že je to taková paní, která ráda všechny „škrtí“ svými radami, bylo pro mě mimořádně dobré si uvědomit, že tu vůbec není.
Před půl rokem se jí ale stále více zhoršovalo zdraví. Dokonce jsem si myslela, že zemře. Manžel nabídl, že si koupíme dvoupatrový dům a budou spolu žít. Když bude nablízku, tak se o ni budu starala, celkově by to pro nás bylo klidnější. Navíc vzhledem k tomu, že má tak chatrný zdravotní stav, mi rozhodně nebude radit co a jak dělat. No, je to matka svého manžela, takže jsem souhlasila. A i nikdy člověk neví, co se může stát s vlastní mámou.
Tak tchýně k nám přijela bydlet. Ze začátku to bylo v pohodě, vůbec jsem necítila, že by mě někdo stresoval. Ona dělala svoje věci a já svoje. Její zdravotní stav se zlepšil, dostala se do pohody. A tady to začalo.
Přijde ke mně do druhého patra a začne mi vyprávět, jak je třeba koberce čistit, jak vařit jídlo, jak skládat prádlo. Jsem jedna z těch žen, které jsou velmi dobře vychované a nikdy neřeknou slovo starší osobě. Ale začalo mě to strašně stresovat.
Nějak mi nebylo dobře, rozhodl jsem se jít do nemocnice. Požádal jsem tchyni, aby se v mé nepřítomnosti postarala o děti. A víte, co mi řekla? Že děti hlídat nebude. Sama jsem je porodila, tak se o ně musím sama starat. To znamená, že je mistryní v poskytování rad, ale pokud jde o podnikání, pak nic neudělá. Musela jsem zavolat kamarádce.
Vrátila jsem se z nemocnice, a ukázalo se, že je mi zlé kvůli neustalému stresu. Nevím, jak mám tchyní v našem domě snášet.
PSALI JSME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: „MŮJ SYN SE CHYSTÁ DO ARMÁDY, A NECHCE SE UČIT“
PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: „NĚKDY SE LIDI MUSÍ ROZEJÍT, ABY BYLI ŠŤASTNÍ. KATKA TO POCHOPILA“