Odmalička jsem se zajímal o různé druhy techniky, velmi mě bavilo opravovat televizi, hrabat jsem se v magnetofonu a zjišťovat, proč nefunguje. Proto po škole bylo jasné, že studovat půjdu na programátora. Zejména proto, že počítače se tehdy právě objevily. Bylo to něco nového a tajemného.
Ale být programátorem je stejné jako být doktorem. Každý, jakmile zjistí, co děláte, okamžitě žádá o pomoc. Bydlím ve výškové budově a mám jednu sousedku, která téměř každý den chodí za mnou s žádostmi.
– Oh, je mi to tak nepříjemné, že děti zase něco udělali v notebooku. Pomůžeš?
Kdyby to bylo párkrát, ale ona za mnou chodí skoro každý den. A pokaždé něco nového. Jednou notebook, pak telefon, nebo televize. Jsem kluk vychovaný, pomáhám, ale už mě to nebaví.
Bydlel u mě kamarád asi měsíc. I on si všiml, že sousedka už přechází veškeré hranice. Tak mi dal výbornou radu: aby mi zaplatila ze mé služby. A jak mi je ma zaplatit? Aby mi při řešení problémy s její technikou umyla podlahu, uvařila jídlo.
Je to žena, je to její práce, když už se s jejich technikou vypořádávám. Řekl jsem jí to. A víte co? Plivla mi do obličeje. Řekla mi, že není otrokyně a odešla. A já byl její otrok celou tu dobu? No, už nikomu nepomáhám, ať si každý vyřeší své problémy sám.
PSALI JSME: „ZAVOLEJ MI, PROSÍM“: ŽENA DOSTALA VZKAZ OD MUŽE V AUTOBUSE A PO 10 LETECH SE STALA JEHO ŽENOU
PŘIPOMÍNÁME: BÝVALÝ UČITEL VSADIL NA NAROZENINY DĚTÍ A VYHRÁL 2,2 MILIONU KORUN