S Pavlem jsme spolu chodili, když jsme ještě byli studenti. Chtěla jsem si ho vzít, připadal mi jako muž mých snů. Ale Pavel, jak se ukázalo, nechtěl na mě ženit.
Po dvou letech vztahu mi jen oznámil, že už se ke mně nic necítí, a proto se chce rozejít. I když jsem ho milovala, nechtěla jsem ho držet. Souhlasila s rozchodem.
Ano, trpěla jsem nějakou dobu, ale žijeme v tak zběsilém rytmu, že někdy není čas na utrpení. V práci jsem se seznámila s jiným mladým mužem, vdala se. Jsem matka dvou krásných dětí.
Nedávno jsem se dozvěděl takovou zprávu, že Pavel, který ve studentských dobách nenáviděl mou kamarádku, si ji vzal. O to víc mě překvapilo, že mi Lucka nic neřekla.
Bylo mi strašně líto dozvědět se takovou pravdu. O to víc bolí, že k Pavlovi mám pořád nějaké city.
Celá tato nevzájemná láska mi zkazila nervy a teď se ještě stál manželem mé kamarádky. Jak dále žít?
PŘIPOMÍNÁME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: „VAROVALA JSEM VÁS, ABYSTE NEJPRVE ZAPLATILI ZA BYDLENÍ A PAK UŽ RODILI DĚTI“