Pocit povinnosti: Měl by mezi dětmi a rodiči existovat nebo ne

Když dojde k narušení rovnováhy, vzniká ve vztazích pocit viny. To znamená, že jeden člověk začíná chápat, že neustále jen dává, ale na oplátku nedostává absolutně nic. Totéž platí i pro vztah mezi rodiči a dětmi.

 

 

Po narození dítěte rodiče obětují mnoho věcí kvůli svému malému dítěti. Opouštějí práci, zábavu, přiměřený spánek a obecně svůj obvyklý způsob života. A to vše proto, aby pro dítě udělali vše možné a dali mu co nejvíce. A tento vzorec lze pozorovat téměř ve všech rodinách. Není proto divu, že po všem úsilí a strávených letech života rodiče něco od svých dětí očekávají. Očekávají, že jim jejich děti začnou děkovat, protože jsou pevně přesvědčeny, že jim děti dluží. Všichni rodiče očekávají „sklenici vody“ ve stáří, materiální a morální podporu a mnoho dalšího.

 

 

Jsou tedy děti na vině za rodiče, nebo ne? A pokud ano, jak přesně určit, kolik by děti měly dát, aby nezůstaly v „dluzích“? Ve skutečnosti děti svým rodičům nic nedluží, protože jim nedávají o nic méně, než oni dostali. Jaké jsou jejich každodenní silné objetí a úsměvy, vyznání lásky a upřímné sympatie dětí.

Ale abyste viděli a cítili všechno to štěstí, musíte být dětem nablízku a každý den s nimi studovat. Štěstí ze způsobu, jakým se vaše dítě směje, hraje, raduje se, zpívá, říká svůj první rým, dělá první kroky – to vše je odměnou rodičům za jejich promarněnou energii a ztracená léta.

 

 

Ale většina rodičů si toho nevšimne. Nechápou, že největší radost v životě jde ruku v ruce s nimi. Neváží si, co mají před očima, a neděkují za to Bohu. Prostě nemají čas na takové maličkosti, protože pracují v práci, myslí na plno věcí. Musí dělat čtvrtletní zprávy, být včas na schůzku a dokončit urgentní úkol. Ukázalo se tedy, že v tomto zběsilém rytmu každodenního života nevědí, jak se radovat a užívat si, koneckonců na to prostě nemají čas.

 

 

A až děti vyrostou, rodiče od nich něco začnou požadovat, mají pocit, že jim děti dluží. V takových chvílích chci jen vzít ty úzkostlivé rodiče za ruku a říct: „Přestaň! Rozhlédni se! Tvé štěstí je přímo před tebou!“

Nemá smysl požadovat něco od dospělých dětí, protože nepožádaly o narození, my sami jsme se rozhodli dát jim život. A dnes nám nedluží absolutně nic, protože nám dali mnohem víc, než jsme jim dali my tehdy, v dětství. A skutečnost, že jsme nepřijali Boží dar, nedokáže rozeznat štěstí v jednoduchých věcech – to jsou jen naše problémy, které nás budou celý život pronásledovat těžkým břemenem. Kariéra, práce, každodenní starosti – to vše za ta léta nikam nepůjde, ale děti vyrostou a my jim nikdy nebudeme moci jejich dětství vrátit.

 

 

Naše děti nám nic nedluží, splácejí nám celý svůj dluh prostřednictvím svých dětí, tedy našim vnoučatům, a to je smysl života. Pokaždé, když se na něco svých dětí zeptáme, nebereme čas jim, ale čas našich vnoučat.

Předávání lásky, náklonnosti, péče a tepla z generace na generaci je největší povinností a zároveň hlavním povoláním v životě každého člověka. A kromě toho nikdo nikomu nic nedluží.

 

PSALI JSME: STARŠÍ PÁR SE PŘESTĚHOVAL Z MĚSTA A ZAČALI ŽÍT VE STARÝCH KONTEJNERECH: JAK TO VYPADÁ UVNITŘ

PŘIPOMÍNÁME: „PLAKALA JSEM A STĚŽOVALA SI VŠEM, TAK JSEM SE TAM CHTĚLA VRÁTIT“: ŽENA JIŽ 40 LET ŽIJE NA OSTROVĚ