Otec zmizel, když vyšel pro vodu a nechal syna samotného ve vlaku: Až po 10 letech syn zjistil celou pravdu

„Vypadni odsud! Už tě nemiluji a nechci tě vidět v mém domě. A vezmi svého syna! Pokud ho nevezmeš, umístím ho do dětského domova,“ křičela rozrušená žena.

Když malý Románek uslyšel slova „dětský domov“, stočil se do klubíčka a rozbrečel se. Máma ho tím často děsila. Říkala, že tam berou zlobivé děti a neustále je trestají, bijí a nekrmí. Jeho rodiče se poslední dobou často hádají. Dítě nechápalo, co se děje. Jeho matka byla přísná, ale Románek byl na takové zacházení zvyklý a myslel si, že je v pořádku, když matka neustále křičí. Více miloval svého otce, pravděpodobně proto, že Pavel ho vždy před matkou bránil.

Hádka brzy utichla a chlapec usnul. Ráno se probudil a šel k matce. Uviděl, že maminka dostala jeho věci do kufru. Chlapec chápal, že odchází, ale nevěděl kam. Otec řekl, že jedou k babičce. Muž vzal kufr a tiše opustil byt.

„Synku, ať bude s tebou všechno v pořádku, prosím, neobviňuj mě. Omlouvám se, že jsem si příliš pozdě uvědomila, že nechci rodinu. Každopádně ti bude lépe s otcem,“ řekla matka a políbila svého syna na rozloučenou.

Románek a táta šli na nádraží, koupili si lístky a brzy nastoupili do vlaku. Pavel vysvětlil svému synovi, že to pro ně byla dlouhá cesta.

„Babička bude z našeho příjezdu nadšená,“ muž se usmál a snažil se trochu rozveselit svého syna.

„Tati, miluje mě babička?“ zeptal se chlapec nečekaně. Nikdy necítil mateřskou lásku a trpěl kvůli tomu.

„Samozřejmě miluje, jen bydlí daleko od nás, takže se vidíme jen zřídka,“ vysvětlil otec.

Během jedné zastávky otec řekl svému synovi, že půjde ven koupit vodu. Muž ale zmizel a už se nevrátil a vlak odjel bez něj. Cestující začali bít na poplach a zavolali průvodčí. Všichni čekali, až otec bude hledat syna a že budou kontaktováni ze stanice, kde muž opustil vlak. Chlapec čekal na otce a doufal, že se teď dveře otevřou a táta vejde. Ale zázrak se nestal.

Chlapec se ocitl na policejní stanici. Policisté kontaktovali velitele stanice, kde se ztratil jeho otec, ale odpověděl, že dítě nikdo nehledal.

V důsledku toho chlapec skončil v dětském domově, kterým ho matka děsila celý život. Románek se velmi bál, celou dobu plakal a čekal na trest. Ale pak si uvědomil, že jeho matka neměla pravdu. Nikdo tu děti nebil ani neubližoval. Zpočátku trávil veškerý svůj volný čas na okenním parapetu a čekal na tátu. Kluk si byl jistý, že si pro něj otec určitě přijde, že trpí odloučením stejně jako on, hledá syna dnem i nocí.

Ale přišel čas, kdy Roman přestal čekat na svého otce. Přítel mu vysvětlil, že on byl opuštěn, jako mnoho dětí, které zde žijí. Chlapec se nejprve snažil dokázat, že není jako všichni ostatní, že ho otec velmi miluje, ale pak si uvědomil, že tomu tak není, protože uplynuly už dva roky a během této doby bylo možné najít své dítě. Roman přijal svůj osud, stal se nespolečenským a tichým.

Jednoho dne ale ředitel dětského domova chlapce zavolal do své kanceláře a řekl, že přijela jeho babička. Kluk byl v šoku. Svou babičku nikdy neviděl, a tak si ji představoval jako shrbenou starou ženu, ale když před sebou uviděl krásnou usmívající se ženu, byl velmi překvapen.

„Románku, zlato, konečně jsem tě našla,“ vykřikla babička a objala chlapce.

Povídali si velmi dlouho, babička řekla, že ho k sobě chce vzít navždy, ale chlapec této ženě nevěřil, protože ji vůbec neznal. Bál se, že by ho mohla také opustit.

„Nikdy tě neurazím, věř mi, prosím. Kromě tebe nemám nikoho,“ ronila slzy babička.

„Babičko, kde je můj táta? Opustil mě, nechal mě ve vlaku schválně samotného?“ zeptal se chlapec.

„Ne, neopustil tě schválně. To je dlouhý příběh, až trochu povyrosteš, řeknu ti všechno,“ slíbila žena.

Babička adoptovala Románka. Věnovala mu veškerou svou lásku a péči. Nakonec chlapec cítil, že je upřímně milován.

Uplynuly roky. Roman vyrostl, stal se skutečným fešákem, laskavým a poctivým člověkem.

„Babi, už jsem dospělý?“ zeptal se jednou.

„Určitě. Proč se ptáš?“

„Řekni mi, co se stalo s mým otcem, proč opustil vlak a nehledal mě? Celé ty roky nás táta nenavštěvoval, je vůbec naživu?“ Roman nakonec položil otázku, která ho trápila celý život.

„Ano, je naživu. Pavel tehdy kvůli své hlouposti zmeškal vlak. Šel do restaurace a tam se opil, ale pak ztratil pojem o čase. Seděl tam až do rána, dokud nepropil všechny peníze. Poté se s někým bil a skončil na policejní stanici,“ řekla žena.

„A co mu bránilo později mě najít?“ nechápal.

„Stal se alkoholikem a skončil ve vězení. Teď tak žije. Bohužel se ukázal jako slabý člověk, nedokázal se sebrat poté, co vás tvoje matka vyhodila, velmi ji miloval.“

„Několik let jsem přemýšlel, proč mi to otec udělal. Celou dobu jsem se pro něj snažil najít výmluvy, ale všechno se ukázalo být mnohem jednodušší. Prostě mě vymazal ze svého života, jako moje matka.“

„Ty máš mne a já mám tebe, co ještě potřebujeme ke štěstí?“ usmála se babička.

„Máš pravdu, děkuji, že sis mě vzala k sobě, že mě obklopila péčí a láskou. Jsem šťastný. Velmi tě miluji. Děkuji!“ řekl Roman a objal babičku.

PSALI JSME: ŽENA NECHALA SYNA V DĚTSKÉM DOMOVĚ, ALE ON PŘESTO CHODIL NA AUTOBUSOVOU ZASTÁVKU: A DOČKAL SE

PŘIPOMÍNÁME: CHTĚLA DÁT DÍTĚ K VÝCHOVĚ DO BOHATÉHO DOMOVA. VŠE ALE NEŠLO PODLE PLÁNU