„Od sedmi ráno jsem pracoval na plotě své tchyně a ani mě nenechala naobědvat“: Co pak řekla byla poslední kapka

Ráno, asi v šest nebo v sedm hodin, na mě čekala tchyně a já jí bláhově slíbil, že jí pomůžu se stavbou plotu. Musel jsem si vybrat materiál, nakoupit ho za vlastní peníze a odejít z práce. To jsem teda neměl na mysli, když jsem jí poprvé řekl, že pomůžu.

Ale dorazil jsem, jak bylo domluveno, ještě před východem slunce. Měl jsem doma spoustu práce a chtěl jsem být v pondělí v dobré kondici do práce. To znamenalo, že se musím vyspat.

V rodinném chatu jsem požádal o pomoc, sám železné tyče přemístit nedokážu. Všichni ale řekli ne, i když si rodina obvykle ráda pomůže. Znali jaká tchýně dokáže být.

A co já?

Řekl bych, že jsem trouba a tak jsem se od sedmi ráno do tří hodin vrtal v plotě, přerušený jen jednou, kvůli krátkému telefonátu z práce. Byl jsem vyčerpaný a nohy se mi třásly únavou. Koutkem oka jsem sledoval, jak tchyně prostírá stůl, sousedka už se k ní přidala a u stolu sedí i můj příbuzný.

Myslím, že natíraní plotu nechám na jindy, nebo ji nechám, ať si jej namaluje sama. Vyjdu ven a řeknu: „Je to hotové, stačí jej pouze namalovat. Rád bych se teď naobědval, čeká mě ještě sto kilometrů domů.“

Tchyně přiběhla, podívala se na nový plot a řekla:

„Děkuji! Tak se měj, sbohem…“

„Oběd,“ říkám jí znovu, „Můžete jej připravit? Ještě mi zbývá pár hodin, než se dostanu domů.“

„Budeš jíst doma,“ říká tchyně s vážnou tváří. „Jak chceš můžu ti nalít čaj.“

Na dvorku seděl její soused a manželčina teta, žvýkají oběd a dívají se na mě.

Moje tchyně byla samozřejmě jiná už dřív, ale takovou sviňárnu jsem nečekal. Doma jsem své ženě řekl, ať si jej matka najme živnostníky, já už u ní doma nezatluču ani hřebík.

PSALI JSME: UŽ MÁM TOHO DOST: MRZÍ MĚ, ŽE MUSÍM ŽIVIT STARŠÍ RODIČE

PŘIPOMÍNÁME: OBAVY BYLY ROZPTÝLENY: ŽENA SE VZDALA SYNA S DIAGNÓZOU, ALE PAK HO ZÍSKALA ZPĚT DO SVÉ PÉČE