Se starší sestrou máme rozdíl pět let. Máma vždycky říkala, že jsme navenek jako dvě kapky vody. Ale charaktery máme naprosto odlišné. Sestra nasili ukončila školu, šla pracovat do továrny, provdala se za více méně „slušnou“ variantu, vychovávala děti, a nijak zvlášť nechce cokoliv dělat se svým životem.
Vystudovala jsem střední školu s vyznamenáním, získala jsem vysokoškolské vzdělání, otevřela jsem si malý podnik, seznámila jsem se s manželem, teď je náš společný, i když malý, ale byznys čím dál úspěštější. Se starší sestrou téměř nekomunikujeme. Tak, jednou týdně po telefonu se zeptáme jak se kdo má.
Jsme příčí odlišné. Nemáme žádné společné zájmy, kola komunikace atd. Nedávno zemřela naše babička. Byla jsem velmi rozrušená, byli jsme si blízcí. Svůj dvoupokojový byt nám nechala babička se sestrou.
A tady to začalo. Sestra začala velmi naléhavě žádat, abych na ni přepsala svůj podíl. Argument – protože to potřebuje mnohem víc, než já! Mám byt, a i chalupu, a ona má děti a v práci dostává málo.
Nejdřív jen prosila o to a pak se začala domáhat. Upřímně řečeno, klidně bych se mohla obejít i bez dědictví, ale pobouřilo mě chování sestry a její požadavky. Mít děti není žádný argument, nikdo nenutil. Z principu jsem to odmítla, pak sestra začala mě urážet a výhrožovat.
Sestra se proti mně začala snažit poštvat maminku a další příbuzné. Ještě dlouho ona za mnou chodila, vyžadovala, žádala, obviňovala z chamtivosti, přesvědčovala. Nepodlehla jsem všem těm manipulacím a tlaku. Nakonec jsme byt prodali, peníze rozdělili, a to rovnoměrně (z principu).
Sestra se mnou už nekomunikuje. Protože jsem jí ublížila, peníze za krásné oči jsem jí nedala. S maminkou, také, po rozdělení dědictví mezi mnou a sestrou, se vztah zhoršil. Někdy si myslím, že možná jsem měla darovat sestře svůj podíl na bytu?
A na druhou stranu, kdyby ona nezačala s výhrůžkami a srážkami, dopadlo by vše tak, jak si ona přála, ale bohužel.
PŘIPOMÍNÁME: VYBRALA JSEM SI MANŽELA, NE SYNA: TEĎ SVÉHO ČINU LITUJI