„Na krku ti sedí, Simono. A budou sedět“

Jsem velmi laskavý člověk, vždy jsem se starala a budu starat se o svou rodinu, přátele a prostě o lidi, kteří potřebují mou pomoc. Ale z nějakého důvodu je laskavost v naší době hodnocena jako něco špatného. Víte, jak mi říkají příbuzní, že někomu pomáhám? Slabocharakterní.

Bydlím v domě na samém okraji města, ve druhém patře. Byla jsem okamžitě jmenována starostou vchodu, jakmile jsem se tam přestěhovala. Sousede viděli, že je to pro mě příjemná práce, a já vždy ráda pomůžu. Žiju sama, nemám děti ani manžela, pracuji doma. Tak proč bych nemohla dělat věci, nepomáhat lidem? Jednou za mnou přišla teta na návštěvu podívat se do bytu, popovídat si.

Přijela ráno, všechno jsem odložila a věnovala se příbuzné. Od rána do večera, co u mě byla, za mnou chodilo hodně lidí. Přišla žena ze sousedního vchodu, nechala klíč od svého bytu, řekla, že jede na dovolenou na měsíc a poprosila, abych tuto dobu zalévala květiny.

Pak instalatér zazvonil na dveře. On nemohl se dovolat muži z prvního patra, požádal mě o jeho číslo. Pak sousedka přišla, trochu chleba požádala. Její syn přišel ze školy a ona nestihla do obchodu zajít pro chleba.

Pro mě na těchto žádostech není nic špatného, jednoduché maličkosti, do jisté míry i příjemné starosti. Ale ne. Moje teta v určitém okamžiku řekla:

– Na krku ti sedí, Simono. A budou sedět.

Po slovech tety jsem se zamyslela. Teta odjela večer a já ještě dlouho seděla v kuchyni a přemýšlela, jestli má pravdu. A pak přišla sousedka, které jsem odpoledne dávala chleba. Přišla s vínem a dortem, říká:

– Simčo, náhle se mi zachtělo trochu vypít, a tvoje společnost je ta nejpříjemnější. Dáme si skleničku, co ty na to?

Sedli jsme si s ní, vypili jsme tu lahev, dobře jsme si popovídali. Nedala bych jí chleba, s kým bych pak takto strávila večer?

PSALI JSME: SNACHA MUSÍ VSTÁVAT O 2 HODINY DŘÍVE A JÍT SPÁT SI O 2 HODINY POZDĚJI NEŽ „MÁMA“

PŘIPOMINÁME: „SBAL SE, DNES PŮJDEŠ S OTCEM K NOTÁŘI A PŘEPÍŠEŠ NA NĚJ BYT,“ ŘEKLA MI BABIČKA