Pracují jako psycholožka. Jednou za mnou přišli manžel a manželka. Byli u mě poprvé. Byla jsem už dost unavená (pátá konzultace to byla), hladová a z tohoto důvodu dost bezstarostná a nezaujata.
Konzultace u psycholožky / ilustrační foto / Zdroj: YouTube
– Jsem u psychologa poprvé! – říká podrážděně muž. Celý je vzhled říkal pohled – „co tu sakra vůbec dělám?“. – Manželka mě přemluvila!
– No a?
– Co no a?!! Máme syna. Je to debil! – říká muž.
– Debil je psychiatrická diagnóza, – říkám unaveně.
Muž už se na mě dívá jako na debila. Pak překládá pohled na manželku s němou otázkou: „ke komu jsi mě přivedla?!!“
Žena tiše seděla na židli a ani oči nezvedala. Ruce měla sevřené mezi koleny.
Muž se vztekle šklebí, otočí se na mě, mlčí. Já také. Nedá se to vydržet. Zlobí se ještě víc.
Konzultace u psycholožky / ilustrační foto / Zdroj: qna.center
– Vy jste psycholožka, že? Hm. Tak mi vysvětlete, co s ním mám dělat?
– S kým?
– Se synem!
– A co s ním?
Muž zakroutil očima a diví se mé hlouposti a neschopnosti číst myšlenky. Opět se otočí k manželce s výrazem: „kde jsi tu blbku našla?“. Ale manželka jen mlčí.
– On vůbec nezná hraníce, víte. Šmejd. Čtrnáct let a chová se jak, jak..
– Jak?
– Přijdu domů. Po práci. Boty rozházel po celé chodbě. Já mu říkám: „Umíš vůbec něco v životě? Boty alespoň dej na místo.“ Stokrát mu říkal, ať si dá boty dál na místo, ale on jako debil, nic nechápe. Všechno v životě snadno získává. Rozbil nedávno telefon, necení to, co pro něj děláme. Doma nepomáhá, je drzý. Jak najít porozumění? Jste psycholožka, no tak poraďte !!! Máte recept?
– Mám, – odpovídám a narážím na všechny kánony psychologické poradny.
– A existuje řešení?
– Pochopila jsem správně, že nevíte, jak mluvit se synem a nemůžete s ním najít společnou řeč?
– Jo, vždyť jsem to řekl!
– Řešení je velmi jednoduché. Ale nevím, jestli to zvládnete, – říkám s naprosto upřímnou pochybností.
– No? Mluvte!
– To se musí udělat, ne jen říct o tom.
– Co mám udělat?
– Jak se jmenuje váš syn?
– Libor.
Konzultace u psycholožky / ilustrační foto / Zdroj: YouTube
Vzala jsem kus papíru, napsala na něm „syn Libor, 14 let“, dala jsem ho do vzdáleného rohu kanceláře a navrhnu muži, aby na tomto listu představil svého syna.
– Povedlo se to? – ptát se.
– Ano.
– A teď pomalu jděte k listu, postavte se na něj, a snažte se vžit do role svého syna. Představte si, že jste on.
S jasnou pochybností na tváři to dělá. Zavírá oči.
– A teď mi řekněte, co cítíte?
– Samota je děsivá. Slzy v očích. Chci brečet.
– Proč?
– Z urážek. Každý po mě něco chce. Všechno je špatné, co bych nedělal, vše je zle.. nechci žít. Pro všechny jsem jako nějaký mrzák.
– Pro všechny?
– Pro všechny.
– Pro koho?
– No otce.
– Co bych od něj chtěla?
Zamyšlený muž / Ilustrační foto / Zdroj: dom-isemya.ru
– Aby mě aspoň jednou pochválil. Zeptal se, jak se mám. Aby nekřičel. Aby … jsem taky chlap, aby byl na mě pyšný.
– Nadechněte se a vydechněte.
Muž tiše přistoupí k židli, posadil se. Ticho. Žena si utírá slzy.
– Já to chápu, – najednou tiše, téměř šeptem říká. – Chápu to. Cítil jsem se stejně, když jsem byl malý. Můj otec mi také vše vyčítal. Teď já to dělám taky. Pochopil jsem všechno. Moc krát děkují.
Manžele / ilustrační foto / Zdroj: yaroslav-samoylov.com
Viděla jsem, jak se u nich objevil nějaký blesk v očích. Cela konzultace trvala 18 minut, a za tuto dobu manžele vše chopili.
PSALI JSME: NEDÁVNO MĚ NAVŠTÍVILA STARÁ KAMARÁDKA S DĚTMI. UŽ JE NEBUDU ZVÁT
PŘIPOMÍNÁME: NECHÁPU, JAK MI TO MŮJ SYN MOHL UDĚLAT. NEMŮŽU MU TO ODPUSTIT
