Rodiče mě požádali, abych se postarala o květy. Rozhodla jsem se nejen zalévat rostliny, ale také uklidit kuchyň. Myslíte, že mi někdo po návratu poděkoval? Slyšela jsem jen spoustu rozhořčení, že jsem všechno dala na špatné místo a použila příliš mnoho mycího prostředku.
Hrdinka příběhu / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Vždycky jsem si myslela, že mým posláním je pomáhat lidem kolem sebe. Myslela jsem, že to lidé ocení, ale mýlila jsem se. Můj zvyk se stal mým vlastním prokletím.
Sebeobětování bývalo považováno za znak šlechetnosti, všichni hrdinové v knihách a filmech se tak chovali. I tady jsem vždycky podávala pomocnou ruku, ať už to pro mě bylo jakkoli těžké. Četla jsem rytířské romány a představovala si samu sebe na jejich místě.
Hrdinka v práci / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Dokonce jsem v MHD vyhlížela staré dámy, abych jim uvolnila místo a dostala poděkování. Když se ho za mě někdo vzdal, možná jsem se rozbrečela. A ne všechny babičky měly radost, že jsem se této iniciativy chopila, protože jsem byla ve svých čtyřiceti letech tak vyčerpaná, že jsem vypadala stejně stará jako ony.
Touha pomáhat se časem stala posedlostí. Cítila jsem, že moji přátelé jsou se mnou, protože jsem byla ochotna jim vždy přijít na pomoc. Utrácela jsem peníze za přání svých přátel, obětovala jsem pohodlí pro štěstí druhých a zapomněl na své vlastní touhy. Moje intuice mi říkala, že mě někdo využívá, ale já jsem to neřešila.
Hrdinka v práci / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Vždycky jsem zaskakovala za své kolegy, zůstávala v kanceláři dlouho do noci a připravovala dokumenty, pokud to ředitel vyžadoval. Někteří zaměstnanci si mysleli, že se jim snažím dostat pod kůži, a přestali se mnou komunikovat. Ředitel se mnou také nebyl spokojený, vadilo mu, že jsem takový nováček.
Jednou jsem dokonce uvažovala o zrušení cesty s budoucím manželem, protože mě kolega požádal, abych ho zastoupila.
„Přestaňte myslet na druhé. Měli jsme dohodu, koupili jsme si výlet. Člověk se chce vždycky zavděčit všem, ale tentokrát nebudu dovolenou odkládat,“ řekl.
Když jsme se vzali, začala jsem se příliš vnucovat. Rozdávala jsem manželovi rady, kupovala mu oblečení podle svých představ. Nakonec mi přestal říkat úplně všechno. Můj manžel se ode mě vzdaloval, snažil se vyhýbat mým otázkám a trávil čas o samotě. Rozčílila jsem se ho a zeptala se, v čem je problém.
Hrdinka s kamarádkami / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
„Dělím se s tebou o informace, ale začínáš si všechno nakládat na svá bedra, já to nepotřebuji. Mám právo řešit své problémy sám!“ odpověděl můj manžel. Přestala jsem se tedy vměšovat do jeho pracovních záležitostí a přešla jsem na rodinné záležitosti. S matkou měli napjatý vztah a já jsem se rozhodla je usmířit. Když manžel uviděl „překvapení“ v podobě své matky, práskl dveřmi a odešel.
Tehdy jsem se rozhodla nechat manžela samotného a postarat se o dítě. Ale postupem času jsem si všimla, že čím méně jsem se do toho zapojovala, tím lépe to fungovalo.
Rozhodla jsem se, že si dám pauzu a pobavím se s kamarádkou. Taťána si stěžovala, že po ní spolubydlící stále něco vyžadují a ona nic nedělá. A pak mi to došlo – nikdy jsem nemyslela ani na sebe, každou volnou minutu jsem věnovala rodině. Nemám ze života žádné potěšení, jako bych byla na misi. Ať se snažím sebevíc, nikdy neslyším slova vděčnosti. To proto, že mou pomoc nikdo nepotřeboval.
Manžel mi říkal „Chip a Dále“, protože jsem vždycky spěchala na pomoc. Šla jsem k psychologovi a zjistila, že mám syndrom plavčíka. Všechna znamení se shodovalo – jako bych prozřela a rozbila si své růžové brýle.
Vždy jsem usilovala o co nejlepší výsledky. Vždycky jsem odmítala pomoc.
Cítila jsem se nechtěná, když jsem někomu nepomohla.
Hrdinka u psychologa / Ilustrační foto / Zdroj: youtube.com
Potřeby ostatních lidí jsou pro mě na prvním místě. Byla jsem ochotna pomáhat i cizím lidem.
Tehdy jsem se začala měnit. Uvědomila jsem si, že být superhrdinou není cool. Našla jsem jeden způsob, jak se této závislosti zbavit. Když mi lidé řeknou o nějakém problému, zeptám se jich na rovinu: „Chcete se jen podělit o to, co vás trápí, nebo potřebujete pomoc?“
Ukazuje se, že téměř všichni lidé si chtějí promluvit a mohou se s problémem vypořádat sami. Ještě jsem se tohoto zlozvyku úplně nezbavila, ale ve svých 40 letech jsem ze své posedlosti doslova vykvetla.
Stalo se vám někdy něco podobného?
PŘIPOMÍNÁME: „KAM JDEŠ“: JAK PES REAGOVAL NA NEVHODNÉ OBLEČENÍ SVÉ MAJITELKY
