Jmenuji se Lucie. Byla jsem vdaná. S prvním manželem jsme však prožili jen rok a půl. A pak se mému manželovi stalo neštěstí. Když odcházel z práce, srazilo ho Auto. Lékaři v nemocnici ho nedokázali zachránit.
Velmi těžce jsem prožívala smrt manžela. Myslela jsem, že už se nikdy nevdám, že budu vychovávat svého syna sama. Ale bylo mi teprve 22 let. Být sama v takovém věku je velmi těžké.
A tady je s mém životě objevil Aleš. Postupem času jsem se do něj zamilovala a nastěhovala se k němu domu.
Doslova po dvou měsících jsem viděla, že Aleš doslova nesnáší mého syna. Nemohla jsem pochopit: proč? Alešovi se v mém synovi nelíbilo všechno: že se snaží mluvit, to, co běhá po bytě.
Nejdřív to říkal jen mě a pak začal křičet na dítě. Bylo mi velmi nepříjemné se na to dívat, ale nic jsem nemohla říct manželovi.
A jednoho dne, když vypil trochu alkoholu, začal mi křičel:
– Buď já nebo syn! Odvez ho své matce! Jen tak budeme spolu dobře žít! Rozhodní se ale rychle.
Po těchto slovech Aleš v klidu šel spát.
Několik hodin jsem plakala a pak jsem se rozhodla. Sbalila jsem svoje věci a věci svého syna. Vzala dítě a odešla.
Neměla jsem kam jít. S mým prvním manželem jsme nejprve bydleli u jeho matky a pak už jsme bydleli pronajímali.
Ještě že venku bylo léto. Seděla jsem na lavičce v parku. Peněz jsem měla opravdu málo. Nikde jsem nepracovala. Aleš mi nedovolil pracovat. A peníze ani na domácí výdaje mi nedával. Všechno potřebně kupoval sám.
Nevěděla jsem, co mám dělat. Najednou mi zazvonil telefon. Vyndala jsem ho z kabelky, podívala se, kdo volá. Bála jsem se, že to volá Aleš. Ale ne, volala moje bývalá tchyně, babička Vojtíška. Velmi často mi volala, zajímala se o to, jak roste její vnuk. Vždycky jsme s ní měli velmi dobrý vztah.
Zvedla jsem telefon, ale nemohla jsem říct ani slovo. Začala jsem hned brečet. Tchyně okamžitě pochopila, že mám nějaké problémy.
– Kde jsi, Lucinko?
Řekla jsem jí kde jsme se synem. Doslova za 15 minut tchyně přijela taxíkem.
– Pojď, holčičko, budeme zase bydlet spolu! Budeme vychovávat vnuka společně! Všechno bude v pořádku!
A začala jsem žít u tchyně. Vojtíška jsme dali do školky. Tchyně vždy vodila do školky a vyzvedávala ho. Vodila ho na hřiště a do parku. A já mezitím pracovala.
Aleš zmizel z mého života, a jsem velmi ráda. Rozhodla jsem se plně věnovat výchově syna.
Jsem velmi vděčná tchyni, která mě neopustila v těžké chvíli.
PSALI JSME: OTEC OPUSTIL SYNA, ALE VZPOMNĚL SI NA NĚJ VE STÁŘÍ, KDY SÁM POTŘEBOVAL POMOC