Možná vy nevěříte v anděly, ale andělé věří v vás

– Haló, tohle je nálezový úřad? – zeptal se dětský hlas.

– Ano, zlato. Něco jsi ztratil?

– Ztratil jsem mámu. Nemáte ji u sebe?

– Jaká je tvoje máma?

– Je krásná a milá. A taky miluje kočky.

– Jo, zrovna včera jsme našli jednu mámu, možná je to tvoje. Odkud voláš?

– Z dětského domova číslo tři.

– Dobře, pošleme tvou mámu k tobě do dětského domova. Počkej si na ní prosím.

Vešla do jeho pokoje, nejkrásnější a nejlaskavější žena a v náručí měla opravdovou živou kočku.

– Mami! – zakřičel chlapeček a spěchal k ní. Objal ji s takovou silou, že mu bělily prsty. – Maminko!!!

… Adam se probudil z vlastního křiku. Takové sny se mu zdálo téměř každou noc. Strčil ruku pod polštář a vytáhl fotku dívky. Tuhle fotku našel před rokem na ulici při procházce. Teď si ji vždycky schovával pod polštářem a věřil, že je to jeho matka. Ve tmě Adam dlouho se díval do její krásné tváře a tak usnul…

Ráno vedoucí dětského domova, Angelina Ivanovna, jako obvykle obcházela pokoje s pečovateli, aby popřála všem dobré ráno a pohladila každé dítě po hlavě. Na podlaze u Artemkinové postýlky uviděla fotografii, která mu v noci vypadla z rukou. Když ji zvedla, Angelina Ivanovna se zeptala chlapce:

– Adamku, odkud máš tu fotku?

– Našel jsem ho na ulici.

– A kdo to je?

– Moje máma, – usmál se malý a dodal – Je velmi krásná, milá a miluje kočky.

Vedoucí okamžitě poznala tuto dívku. Poprvé přišla do dětského domova loni se skupinou dobrovolníků. Asi tu ztratila svou fotku. Od té doby tato dívka často obcházela různé instituce v naději, že dosáhne povolení k adopci dítěte. Podle místních byrokratů ale měla jednu podstatnou nevýhodu: nebyla vdaná.

– No tak, když je to tvoje máma, to je skvěle, – řekla vedoucí dětského domova pani Košťalová.

Když vešla do své kanceláře, sedla si ke stolu a začala čekat. Po půl hodině se ozvalo nesmělé zaklepání na dveře:

– Můžu dál, pani Košťalová? – a ve dveřích se objevila ta samá dívka z té fotografie.

– Ano, pojďte dál, Alenko.

Dívka vešla do kanceláře a položila před vedoucí tlustou složku s dokumenty.

– Tady je, všechno jsem sbalila. – řekla dívka

– Dobře, Alenko. Musím se vás zeptat na pár dalších otázek. Zda si uvědomujete, jakou zodpovědnost na sebe berete? Koneckonců, dítě je na celý život.

– Všechno si uvědomuji, – vydechla Alena – prostě nemůžu žít v klidu, když vím, že někdo mě opravdu potřebuje.

– Dobře, – souhlasila vedoucí – kdy se chceš podívat na děti?

– Nebudu se na ně dívat, vezmu si jakékoliv dítě, které nabídete, – řekla Alena a při tom se dívala jí přímo do očí.

Pani Košťalová překvapeně zvedla obočí.

– Víte, – začala Alena zmateně vysvětlovat, – protože skuteční rodiče si dítě nevybírají … nevědí předem, jaké se narodí…. krásný nebo ošklivý, zdravý nebo nemocný … milují ho takovým, jak je. Taky chci být opravdová máma.

– Poprvé potkávám takového člověka. – usmála se pani Košťalová, – nicméně už vím, čí maminkou se stanete. Jmenuje se Adam, je mu pět let, matka ho nechala ještě v porodnici. Teď ho přivedu, pokud jste připraveni.

– Ano, jsem připravená – řekla Alena pevným hlasem, – ukažte mi mého syna.

Vedoucí odešla a po pěti minutách se vrátila a vedla za ruku malého chlapce.

– Adamku, – začala pani Košťalová, – seznam se s …

– Mami! – křičel Adam. Vrhl se k Aleně a přitiskl jí tak pevně, že mu běhaly prsty. – Maminko!

Alena ho hladila po jeho malé hlavě a šeptala:

– Synku, synku, jsem s tebou..

Zvedla oči nad vedoucí a zeptala se:

– Kdy si můžu vzít syna domu?

– Obvykle rodiče a děti si postupně zvyknou na sebe, nejprve zde komunikují, pak spolu traví víkend, a pak už berou si je domu navždy, pokud je vše v pořádku.

– Hned si vezmu Adamka domu, – řekla Alena pevně.

– Dobře, – mávla rukou vedoucí, – zítra je stejně víkend, můžete jít domu, a v pondělí přijdete, a vyřídíme všechny dokumenty.

Adam byl prostě šťastný. Držel matku za ruku a bál se ji pustit i na vteřinu. Kolem pobíhali vychovatelky a chůvy… někteří mu balili věci, jiní jen stáli stranou a otírali si oči kapesníky.

– Adamku, nashledanou. Přijď za námi na návštěvu, – rozloučila se s ním pani Košťalová.

– Nashledanou, určitě přijdu, – odpověděl Adam.

Když se se všemi rozloučili a šli ven, konečně se rozhodl položit své nové matce nejdůležitější otázku:

— Mámi.. a ty máš ráda kočky?

– Miluju je, máme jich doma dvě, – zasmála se Alena a jemně svírala v ruce malou dlaň.

Adam se šťastně usmál a oni spolu šli domů.

Pani Košťalová se podívala z okna po odchodu Aleny s Adamka. Pak si sedla ke stolu a začala někam volat.

– Haló, Nebeská Kancelář? Přijměte prosím žádost. Jméno klientky: Alena Strnadková. Kategorie zásluh: nejvyšší, dala štěstí dítěti… pošlete vše, co je v takových případech kladeno: neomezené štěstí, vzájemná láska, štěstí ve všem atd….. No, samozřejmě, ideální muž je potřeba, ona není vdaná…. Ano, chápu, že jich je málo, ale tady je výjimečný případ. Ano, a nekonečný peněžní tok nezapomeňte, ona to bude velmi užitečné… dítě by mělo dobře jíst … už jste poslali všechno? Děkuji, nashledanou.

Dvůr dětského domova byl naplněn měkkým slunečním světlem a radostnými dětskými výkřiky. Vedoucí položila sluchátko a přistoupila k oknu. Ráda dlouho stála a dívala se na své děti, při tom roztáhla za zády obrovské sněhobílé křídla…

Možná vy nevěříte v anděly, ale andělé věří v vás.

PSALI JSME: DÍVKA Z OSADY SE STALA MISTRYNÍ SLOVENSKA: KDYSI BĚHALA KVŮLI CHUDOBĚ V BALERÍNÁCH

PŘIPOMÍNÁME: INDIE MÁ SVŮJ VLASTNÍ SYSTÉM ZNAMENÍ ZVĚROKRUHU: KAM PATŘÍ PŘEDSTAVITELE KLASICKÉHO ZVĚROKRUHU