Jmenuji se Barbora. Mám jednu dceru. Moje Katka je vdaná.
Volala mi třikrát týdně, vždycky v osm večer. V těchto dnech večer jsem vždy seděla na pohovce, kladla si telefon vedle sebe, dívala se na televizi, četla knížku nebo pletla a moc se těšila, až mi dcera zavolá.
A pak mi dcera začala volat méně často. Říkala, že je velmi zaneprázdněná: buď se zdržela v práci, nebo uvízla v dopravní zácpě, nebo pomáhala dítěti dělat domácí úkoly. A říkala jsem jí:
Matka a dcera / Ilustrační foto / Zdroj: russpil.ru
„Nejdřív jsi mi musela zavolat a pak všechno ostatní! Víš, jak moc čekám na tvé hovory!“
Dcera se mi vždy omlouvala, ale historie se znovu opakovala.
A v poslední době mi dcera volá jen jednou týdně. A jsem velmi uražena. Myslím si, že mě vůbec nemiluje. Kvůli tomu jsem začala v noci špatně spát. A když nemám dostatek spánku, jsem velmi podrážděná a prchlivá. Dokonce jsem přestala ovládat své emoce.
Matka a dcera / Ilustrační foto / Zdroj: russpil.ru
A když mi dcera v sobotu zavolala, řekla jsem jí:
„Nepotřebuješ mě! Budu se dožívat svůj život sama.“
Dcera začala namítat. Řekla jsem jí spoustu urážejících slov, že mě vůbec nepotřebuje.
Matka a dcera / Ilustrační foto / Zdroj: russpil.ru
V důsledku toho se mi zvýšil krevní tlak a bylo mi špatně. Zavolala jsem sousedku, která mi dala injekci. Cítila jsem se lépe a pak jsem jí řekla o tom, co se stalo, postěžovala si na svou dceru.
A sousedka mi vyprávěla o svém životě, o tom, jak žila na vesnici a pak odešla studovat do města. A když dostala diplom, zůstala ve městě a vdala se. A pak její otec zemřel. Ve vesnici zůstala žít pouze matka. Sousedka ji navštěvovala tak často, jak jen mohla.
Matka a dcera / Ilustrační foto / Zdroj: russpil.ru
„Ale měla jsem rodinu. Musela jsem všechno stihnout: uvařit jídlo, uklidit byt, pomoci dítěti a věnovat čas manželovi. Tehdy ale nebyly mobilní telefony. Psala jsem dopisy své matce, ale často se mi to nedařilo. Ale moje matka se na mě nikdy neurážela. Hovor a dopis totiž vůbec nejsou ukazatelem dětské lásky.“
Když sousedka odešla, přemýšlela jsem o jejích slovech. Možná bych se neměla na svou dceru urážet? Koneckonců je dospělá, má svůj život a tolik problémů.
PSALI JSME: ZAVOLALI MI ZE ŠKOLKY A DOPORUČILI, ABYCH PŘIŠLA VYZVEDNOUT DCERU DŘÍV: CO SE STALO
PŘIPOMÍNÁME: KDYŽ JSEM ODMÍTLA HLÍDAT VNUČKU, DCERA SE NA MĚ NAŠTVALA: NEJSEM CHŮVA ANI SLUŽKA, NEVÍM, JAK TO DCEŘI VYSVĚTLIT
