„Matko, odkud vezmu peníze. Mám rodinu se dvěma dětmi, vezměte otce do hospice. Bude to pro vás jednodušší“

Často, když vycházím ze svého bytu ve třetím patře, slyším sousedku Annu. Bydlí v pátém patře a je jí sedmdesát let. Nese jeden nebo častěji dva pytle s potravinami a dalšími věcmi. Slyším ji, protože má šouravou chůzi a těžké vzdechy. Anna si často povzdechne, každé poschodí se zastaví a odpočine si.

Když ji potkám, vždycky jí pomůžu odnést těžký nákup do bytu. Zoufale mi poděkuje, přitiskne si ruce na srdce a začne se přehrabovat v jedné ze svých bezrozměrných tašek. Obvykle vytáhne buď zmačkanou tyčinku, nebo jablko. Odmítám, odmítám, ale nakonec si vždycky pochoutku vezmu. Vidím, jak ji to těší. Ještě jednou si povzdechne, otře si čelo čistým kapesníčkem, upraví si brýle a zmizí v zadní části bytu.

Jsme noví obyvatelé tohoto bytového domu a neznáme mnoho o zbylých obyvatel. A při pohledu na ni jsem si byl jistý, že Anna je osamělá žena. Bez příbuzných, bez dětí a vnoučat. Ukázalo se, že jsem se mýlil. Jednoho dne mi ve chvíli překvapení vyprávěla svůj příběh…

Anna! Anna! Pozor! Přišel Dalibor! – křičela holčička s copánky, která se dívala otevřeným oknem ve druhém patře. Z okna se okamžitě vynořila hlava dívky s jasnýma očima, zatočila se doleva doprava a zmizela. O chvíli později vyskočila ze dveří malá štíhlá dívka a rozběhla se směrem, kterým dívka ukazovala.

– Dalibor, Dalibor! – běžela co nejrychleji k chlapci ve vojenské uniformě…

O šest měsíců později se vzali. Znali se od školy, chodili spolu od desáté třídy. Anna ho vyprovodila na vojnu a poctivě na něj čekala dva těžké roky. Psala každý den a smáčela své dopisy hořkými dívčími slzami. A tak čekala. Na svatbě byla nevěsta jako anděl a ženich se tvářil trochu hloupě štěstím).

Po svatbě si novomanželé nejprve pronajali malý pokoj a poté, když zemřela Daliborova babička, přestěhovali se do jejího jednopokojového bytu. Brzy se jim narodil první syn. Byt byl malý, ale oni byli tak šťastní, že si toho nevšímali. Museli být jen trpěliví. Kdo to má snadné? Ona i její manžel tvrdě pracovali. Dalibor opravoval auta a byl vynikající automechanik. A Anna šila, pracovala v ateliéru. Když byl jejich syn Gabriel malý, pracovala doma. Šila po nocích, šila všude kolem a malý Gabriel si často hrál s kousky oblečení a pastelkami na stříhání.

S velkými obtížemi si vydělali na dvoupokojový byt, vybrali si lepší oblast, blízko školy. Gabriel tedy nemusel chodit daleko. Ve stejném roce se narodila jeho mladší sestra Olívie. Anna byla radostí bez sebe, měla všechno – rodinu, milujícího manžela a dvě pozoruhodné děti. Ona a její manžel pracovali ještě usilovněji, protože ani dvoupokojový byt jim nestačil, děti potřebovaly svůj vlastní pokoj. O tři roky později ho vyměnili za pěkný třípokojový byt. Olívie začala chodit do školky a Anna pracovala ještě usilovněji, jak děti rostly, rostly i jejich potřeby.

Roky letí jako ptáci se svými starostmi a obavami. Než se rodiče stačili otočit, vylétlo z hnízda první ptáče. Gabriel odjel do Prahy, aby nastoupil na univerzitu. Bez peněz se na univerzitu nedostanete a peníze potřebujete i na život v tak velkém městě. Rodiče si opět utáhli už tak napjaté opasky. A to už i Olívie vyrostla. Zapsala se na místní vysokou školu, ale také ne zadarmo.

Jednoho večera jí zavolal syn – Matko, otče, pojďte mi naproti, nejdu sám, jdu se svou nevěstou!

Anna okamžitě začala prostírat stůl. Dalibor šel do obchodu pro dobroty. Když Gabriel přijel, přivedl mladou nevěstu a představil jí rodičem. Vše bylo v pořádku. Mladý pár chce svatbu.

-Dobře… – otec se postavil ke stolu a pozvedl skleničku k mladému páru. – Bude pro vás svatba!

Gabrielova svatba se protáhla a rodiče stála pěkný peníz. Gabriel zůstal se svou mladou ženou tři dny a pak odjel do Prahy. Volá jednou za čas, nemá čas. Anna si povzdechne, stýská se jí po něm a Dalibor ji zavolá – No, nevolá, takže je všechno v pořádku. Vše je v pořádku. Kdyby bylo zle, zavolal by. A tak díky Bohu.

Najednou večer telefonát! A volá Gabriel! Jaké štěstí!

-Mami, tati, potřebuji peníze na hypotéku, na první splátku… Nemůžeme si ji dovolit, můžete nám pomoci?

Anna a Dalibor to ráno probrali a rozhodli se. Syn je sám, mladí by měli žít lépe než my. A proto jsme zaplatili první splátku a pak i druhou… A pak ji dokonce celou splatili. Zvládli jsme to. V té době už měl Dalibor vlastní firmu a byl dobře postavený na nohy. Anna však už dlouho trpěla s očima, špatně viděla. Zakázky přijímala jen zřídka, otevřela si malou šicí dílnu a většinou ji vedla. Tak jsme ty peníze našli.

Olívie pracuje, po práci chce jít ven s přáteli a zajít do klubu. Chodí domů pozdě, někdy vrznou dveře, nebo si pouští hudbu v nevhodnou dobu, nebo ráno dlouho spí. Anna a Dalibor souhlasili a rozhodli se – Co dělat, dívka vyrostla, je třeba aby začala vlastní život. Děti by měly žít odděleně od rodičů. Koupili jsme jí jednopokojový byt a díky Bohu jsme ji nastěhovali. Všichni jsou opět šťastní.

Jednou večer po práci se Olívie zastavila u rodičů – Mami, tati, zítra jdu se svým snoubencem. Chci, abyste se s ním setkali.

Máma je zase celá rozrušená. Stůl je prostřený, jak má být, takže to nebude trapné. Přišli mladí lidé. Olívie seznámila rodiče s panem vyvoleným. Rodiče se na sebe podívali. Opět budou výdaje, dcera s chlapcem, jak hrdličky sedí a dívají se na sebe. Vědět, že bude svatba…

Po svatbě, ani ne po měsíci, přišla Olívie za maminkou a tatínkem s novinkou – Mami, tati, já a můj manžel odjíždíme do Bratislavy, chceme tam začít nový život. Co máme dělat tady uprostřed ničeho? Tam je mnohem více vyhlídek. Prodáme byt, vezmeme peníze a koupíme jiný. – řekla dcera.

Anna se zvedla a posadila se – Dcero, a co já a táta? Proč jste všichni opustili své rodné město, nechali nás tu samotné. Nemládneme, brzy budeme potřebovat pomoc a jsme sami.

– Mami, tohle si nevymýšlej. Co máme v tomhle městě sedět věčně? Přijdeme, je tu přece Skype.

Olívie odešla a vzala si peníze, které jí rodiče přidali. A Anna se vůbec nemůže najít, je smutná, nudí se a v noci pláče. Její syn Gabriel posílá správy jen zřídka a volá jednou za pět let. A nevolá jí, aby je navštívila v Praze. A pak moje dcera odešla.

– Anno, uklidni se. Děti jsou spokojené, všechno je pro ně dobré. Měli bychom být rádi, že se jim tak daří. Náš syn je úspěšným člověkem v Praze, a jak žije Olívie, procestovali celý svět. Buď za ně šťastná. – snažil se Annu uklidnit její manžel. A Anna se zaradovala.

S přibývajícími lety Anna i Dalibor stárnou. Nejenže jim zešedivěly vlasy, ale také onemocněli. Děti volají jen zřídka. Anna a Dalibor se s vnoučaty vídali jen přes Skype, a to jen krátce. Ale co dělat, děti nemají čas, mají práci, jsou velmi zaneprázdněné. Důchodci mají spoustu času a nudí se.

A všechno by bylo v pořádku, nebýt těch potíží. Dalibor se přepracoval, dostal mrtvici. Ale natolik, že mu v nemocnici řekli, že i když se uzdraví, jeho život bude jako život rostliny v zahradě. Anna truchlí, pláče. Kam jít, samozřejmě může zavolat svým dětem, své vlastní krvi. Pomohou jí a podpoří ji. Zavolala. Gabriel suše odpověděl, že nemůže odejít z práce, že mu běží lhůty. A moje dcera s manželem si právě koupili zájezd k moři…

– Mámo, jak ti mohu pomoci. Nemůžeme odvolat naší cestu, přijdeme o spoustu peněz! Rozumíš tomu? A já přijdu a co? Jsem snad doktor? Přesto mu nic nepomůže – vyřkla Olívie podrážděně do očí své zarmoucené matce…

– Jak mu můžete nepomoci? Dcero! O čem to mluvíš? Je to tvůj otec! Musíš bojovat do poslední kvapky!

Anna položila sluchátko a usilovně přemýšlela. Uvědomila si, že jí nikdo nepomůže. A může se spolehnout pouze na sebe. Vzchopila se a vrhla se do boje. Prodala svou šicí dílnu. Všechny peníze šly na léčbu Dalibora. A dosáhla svého, nakonec se z těžkého stavu dostal, ale taky již nebyl jako dříve. Vzala si ho domů a uvědomila si, že se teď bude muset o svého muže starat jako o malé dítě…

Navíc to nebyli jediné potíže – V noci usnul hlídač v Daliborově dílně s cigaretou a vypukl požár. Díky Bohu se nikomu nic nestalo, ale budova vyhořela. A v jednu chvíli se z Anny a Dalibora stali obyčejní důchodci žijící z důchodu.

Anna volá synovi, pláče do telefonu, nemůže přestat, žádá o pomoc – Gabrieli, přišli jsme o všechno. Jak máme žít? A tvůj otec potřebuje platit léky a dobře se najíst. A já teď nemůžu pracovat, nejsem mladá a nic nevidím, mám špatné oči. Pomoz nám, synu.

– Takže, matko, jak to mám udělat? Mám rodinu, dvě děti. Najděte si penzion nebo hospic. Bude to pro vás jednodušší. A víc po mně nechtějte, nemám žádné peníze. – a zavěsil.

To je smutný příběh, který mi vyprávěla moje sousedka. Vyprávěla mi to, jako by ji její vlastní slova překvapila a nemohla tomu uvěřit -Tak se to stalo, co? S manželem pracujeme celý život. Učili jsme je, platili svadbu a kupovali jim byty. Proč tak vyrostli? Proč, Bože? Museli jsme s Daliborem prodat náš pěkný byt a koupit tento dvoupokojový byt v pátém patře. Abychom si mohli dovolit jeho lékařskou péči. Já sotva chodím, bolí mě nohy. Sotva dojdu do pátého patra, je to pro nás velmi těžké. Proč to všechno musíme podstupovat? Někdy se mi opravdu nechce žít. Od té doby Gabriel nezvedá ani telefon, ve zprávách na WhatsAppu neustále píše, že nemá čas. A Olívie taky, mrkne na mě. Snažím se nevolat…

Po našem rozhovoru mi bylo tak smutno u srdce a sousedky mi bylo líto až k slzám. Ale co jsem mohla udělat, abych pomohla? Přinést jí nákup do pátého patra a říct vlídné slovo? A co my lidé obecně potřebujeme? A proč jsme tak bezcitní a krutí ke svým blízkým? Proč si myslíme, že nikdy nebudeme staří, nemohoucí nebo nemocní? A že se nám nikdy nic zlého nestane. Ale vše se vám vrátí jako bumerang, nemyslíte?

PSALI JSME: PROČ NENÍ DOBRÉ ROZDÁVAT RADY O ŽIVOTĚ A TÍM SPÍŠ POMÁHAT PENĚZI DOSPĚLÉMU SYNOVI

PŘIPOMÍNÁME: JAK SE NAUČIT VĚTŠÍ TRPĚLIVOSTÍ: NYNÍ S NÁMI ŽIJI RODIČE, SE KTERÝMI JSEM NEŽIL CELÝCH 30 LET