Tento příběh se stal v naší rodině a naštěstí jsme z něj všechny vyvodily důsledky. A bylo to tak.
Asi před 30 lety se moje starší sestra rozhodla přestěhovat z vesnice do města. Chtěla tam získat vzdělání a najít si práci.
A dopadlo to tak dobře: nastoupila na univerzitu a hned si našla práci jako prodavačka. Pronajala si byt. Brzy potkala dobrého muže, vdala se za něj a nastěhovala se k němu.
A tak jsme s matkou jely hned po svatbě navštívit moji sestru a zároveň nakoupit vše potřebné do školy. Procházely jsme se městem, kupovaly oblečení a kancelářské potřeby.
Přenocovaly jsme u sestry, poděkovaly ji a vrátily se domů. A matka se šla podělit o své dojmy se sousedy. Řekla o cenách a o tom, jaký byt má Lenka nyní, chlubila se novým oblečením. Máma nechápala, že byt patří jejímu manželovi.
Jedna sousedka požádala moji matku o Lenčinu adresu. Jela do města, vrátila se šťastná, také s taškami. A pak od nás nikdo nic nežádal, všichni se ptali na adresu sousedku.
Ve vesnici spolu všichni úzce komunikují, i když nejsou příbuzní. Každý na někom v něčem závisí, každý někomu něco dluží, navzájem si pomáhají.
Zavolala Lenka v slzách:
„Můj manžel mě vyhání z domu, říká, abych se vrátila do vesnice. Přijíždějí všichni sousedé. Nechávají tašky a jdou nakupovat, já nemůžu nikam. Poté prosí o přenocování a nemůžu nikoho vyhodit. Nechávají u mě děti a jdou na procházku na celý den. Můj manžel požaduje, abych s tím přestala, ale já nemohu, odmítnou vám později pomoci ve vesnici!“
Nabídla jsem jí takové východisko: „Obejdu sousedy a řeknu všem, že teď musí platit za pobyt a nechání tašek. A nestyď se, ber si peníze.“
A fungovalo to! Všichni přestali navštěvovat sestru. A kdo potřeboval zůstat ve městě, platil peníze za přenocování.
Ale od té doby jsme si matkou držely jazyky za zuby.
PSALI JSME: OZNÁMILA JSEM MANŽELOVI, ŽE PO ROZVODU S NÍM ZŮSTÁVAJÍ DĚTI A JÁ MU BUDU PLATIT ALIMENTY
PŘIPOMÍNÁME: MŮJ SYN PŘIJAL ZPRÁVU O NAROZENÍ DVOJČAT VELMI CHLADNĚ A POTÉ PODAL ŽÁDOST O ROZVOD