Mateřství je pozoruhodnou etapou v životě každé ženy. Ale nikdy nevíme, co čekat ve stáří, i když máme velkou rodinu. Buďto už získáme na stáří podporu a lásku našich dětí, nebo se dožijeme svých let zcela o samotě.
Paní Kateřina vždy měla na prvním místě potřeby svých dětí. Sice v té době ona dost vydělávala, ale ani nepomyslela na to, že by si koupila něco nového nebo šla s kamarádkami do kavárny.
Čas plynul a děti se postupně začaly staly dospělé, zakládaly si rodiny a postupně se od ní odstěhovaly.
Když měla paní Kateřina sílu, snažila se své děti navštěvovat a udržovat s nimi alespoň nějaké pouto. Ale když se žena stala téměř připoutána k posteli, blízcí lidé se pro ni stali sousedy.
Navzdory vzácným telefonátům matky ji děti někdy zvou na návštěvu, údajně si neuvědomují, že matka již není schopna volně opustit svůj domov. Mladší dcera se jednou pokoušela vzít matku k sobě, ale manžel to nedovolil, řekl, že místa nemají tolik a o matka se budou muset tak starat pořád.
Paní Kateřina si na svůj život nikdy nestěžuje, nezlobí se, ale naopak se raduje ze své dětí. Ale někdy se stává, že srdce začíná být zaplaveno úzkostí a lítostí. Zvlášť když přijdou velké svátky a ona je sama doma. Je dobře, že má jednu starou kamarádku, se kterou si mohou popovídat, to ženu vždy rozveselí.
Tak žije žena. Ze dne na den v naději, že někdo z dětí přijde k ní a ona se konečně bude moci vidět své vnuky, hrát si s nimi a říct, jak moc je miluje. S velkou nadějí a úžasem se dívá do okna a čeká. Možná se jednou dětí sejdou a přijedou za matkou. Protože nikdo neví, kolik ještě zbývá jí žít na tomto světě.
PSALI JSME: DÍVKA SE PODÍVALA NA MÉHO SYNA A ŘEKLA SVÉMU PŘÍTELI: „NYNÍ POCHOPÍŠ VŠECHNO SÁM, PROČ NECHCI DĚTI“