Moje kamarádka Lenka porodila holčičku. Porod byl dlouhý, obtížný, dcera se narodila císařským řezem. Leží, všechno ji bolí. Ale musí chodit, krmit dítě.
Je dobře, že kamarádky ji navštívily a přinesly něco lahodného. Lence nemocniční jídlo vůbec nechutnalo.
Lenka je sirotek, má pouze manžela. Muž je také sirotek, ale má bratra studenta. Lenka a Pavel začali spolu chodit ještě v dětském domově, poté dokončili školu, vzali se, žijí dobře, oba mají práci, dokonce mají vlastní byt.
Nepustili však muže do porodnice a Lenka nemohla vstávat, ale předal jí poznámku s gratulací.
A třetího dne Lenka uslyšela známý hlas: „Lenko!“
Vstala a sotva šla k oknu. Stál tam Pavel a jeho bratr. Vypadali špatně, byli oteklí, ospalí.
„Co se stalo?!“ zeptala se Lenka.
„Nic. Oslavili jsme narození dcery.“
„No dobře.“
„Navštívil tě někdo? Máš něco k jídlu?“
„Ano, Pavle, neboj se, mám všechno! Mám ještě víc, než je nutné.“
„Lenko, mohla bys nám dát něco k jídlu? Byli jsme tak šťastní, že jsme propili všechny peníze.“
PSALI JSME: MANŽEL CELÝ ŽIVOT SNIL O SYNOVI: KDYŽ JSEM MU ALE ZAVOLALA Z PORODNICE, VELMI SE DIVIL
PŘIPOMÍNÁME: KOLEGA MÉHO MANŽELA PŘIŠEL KE MNĚ DO PORODNICE A ŘEKL, ŽE NYNÍ JEHO MANŽELKA ŽIJE S MÝM MUŽEM V NAŠEM BYTĚ