Kamarádka považuje naši chalupu za svou. Nevíme, jak její požadavky zmírnit

S manželem máme opravdu rádi život na venkově. Život ve městě je samozřejmě pohodlnější, ale chtěli jsme vlastní zahrádku.

Naši rodiče v důchodu se také ve městě nudili, ale neustálý život na vesnici je děsil: je lepší bydlet blíž nemocnice a supermarketu.

Proto jsme se rozhodli koupit chalupu. Dům jsme důkladně přestavěli, udělali pořádek na pozemku, vysadili zahradu.

Přátelé si byli jisti, že u nás budou často odpočívat. Ale pokud se neustále věnujete chalupě, není čas na zábavu, vždy je spousta práce. Přátele zveme jen párkrát do roka.

Pokud chtějí přijíždět na návštěvu častěji, stanovili jsme podmínku: ve dne pracujeme, večer odpočíváme. Je to fér, ne?

Kamarádů na chalupě ubývalo, ale mnozí nám opravdu přijížděli pomáhat, smáli se: fitness na čerstvém vzduchu. Ale moje přítelkyně z vysoké školy uslyšela novou podmínku jinak: já a manžel celý den pracujeme, pak s ní večer odpočíváme.

Přijíždí na návštěvu, kdy se jí zachce, protože dítě potřebuje její čerstvý vzduch a vitamíny. Užívá si odpočinek, nehlídá dítě.

Přijíždí s prázdnou, nic nepomáhá, ale odchází s taškou všeho možného. Nikdy předem neohlašuje svou návštěvu.

Nemyslí si, že s manželem občas chceme být jen my dva. Že si někdy rodiče odpočívají na chalupě, nejsou to ani staří lidé, chtějí spolu trávit čas.

Snažím se jí říct přímo, že nebude místo, přijedou rodiče. Že máme s manželem rande. Ale ona slepne a hluchne, říká, že bude spát na podlaze.

Nikdo ji samozřejmě nenechá spát na podlaze. Můj táta nebo manžel jí ustupují. Kvůli tomu se s nimi hádám.

Tady mi s ničím nepomáhá, ale vždy si bere domů spoustu zeleniny a ovoce. Nepotřebuji takovou kamarádku, ale nechci na ni být hrubá. Co mám dělat?

PSALI JSME: JSEM UNAVENÝ ZE SVÉ DRZÉ SOUSEDKY NA VENKOVĚ. ALE DOKÁZAL JSEM JÍ DÁT ZA VYUČENOU

PŘIPOMÍNÁME: „PŘIJEDEME K TOBĚ NA CHALUPU NA OSLAVU“: KOLEGYNĚ Z PRÁCE ZJEVNĚ NEPOČÍTALA S TÍM, ŽE JÁ ODMÍTNU