Náš život připomíná horskou dráhu. Jsi mladý, plný síly a energie, a za okamžik jsi už starý, a nikoho tě nepotřebuje.
Odchod do důchodu jsem prožívala velmi těžce. Pro mě to bylo jako znamení, že mladé roky zůstaly v dávné minulosti. Moji vrstevníci se radovali, že si konečně odpočinou a já si uvědomila, že budu trpět v důchodu od samoty. Doufala jsem, že mě aspoň děti nějak utěší.
Syn se snachou odjeli do jiného města. Vidím je jen o svátcích. Ale dcera žije v sousedním domě. Málokdy mě zvala k sobě a já se nechtěla vnucovat. Ale byla jsem velmi osamělá.
Hledala jsem důvod k návštěvě dětí: pekla jsem koláče, kupovala hračku pro vnučku, přinášela zeleninu z chalupy. Jenže dcera jasně dala najevo, že švagr je proti mým návštěvám. A pak mě nepozvali na oslavu narození k vnučce.
Myslela jsem, že mi zapomněli zavolat, ale ne, děti to udělaly záměrně. Od té doby jsem přestal být povolán na všechny rodinné svátky. Dcera vysvětlila, že chtějí slavit se svými přáteli a vrstevníky, ne se starci.
Byla jsem tak uražená. Vyrostly děti, vnoučata, stala jsem se pro ně přítěží. Já všem překážím.
Zatím jen nacházím radost ve starých fotografiích. Prohlížím si alba a pláču. Nevím, jak vysvětlit dětem, že se chovají špatně. Nechci být sama, nezasloužila jsem si takové stáří…
PSALI JSME: PROBĚHL KŘEST KNIHY O JIŘINĚ BOHDALOVÉ: OSLAVENKYNĚ JI POKŘTILA SAMA
PŘIPOMÍNÁME: STARÝ BYT POTŘEBOVAL REKONSTRUKCI A ŽENA Z NĚJ UDĚLALA POHODLNÉ BYDLENÍ. 56 METRŮ ČTVEREČNÍCH KRÁSY