Obě naše babičky žijí daleko od nás. Kromě toho jedna nemůže na dlouho opustit domácnost a druhá má velké zdravotní problémy, takže jsme chápali, že musíme spoléhat pouze na sebe.
Když jsme začali plánovat dítě, uvědomili jsme si, že budeme muset spoléhat pouze na sebe. Protože jsem byl iniciátorem myšlenky stát se rodiči, pak jsem samozřejmě slíbil, že s dítětem budu maximálně pomáhat.
Chodili jsme spolu na kurzy a připravovali se na porod. Ale všechno se pokazilo – místo porodu byl císařský řez a dítě skončilo na jednotce intenzivní péče… ale o tom není můj příběh.
Když jsme nakonec, téměř dva týdny po narození dcery, přijeli již plnohodnotnou rodinou domů, začaly bezesné noci.
Ve skutečnosti byly relativně bezesné, byl to přerušovaný spánek. Ještě v nemocnici jsme si uvědomili, že jediná možnost, jak se manželka bude moci vyspat, je spát s dítětem.
Když se dcera probudila uprostřed noci, bylo nutné měnit pleny. Vzhledem k tomu, že dítě vyčerpává matku nepřetržitě, rozhodl jsem se, že alespoň v noci by měla odpočívat.
Takže povinnost noční směny plen jsem převzal. Jen jsem v noci slyšel pláč dcerky, vyndal ji zpod prsou své ženy, svlékl ji, vyměnil plenu, oblékl, dal ženě znovu pod prsa a šel spát.
Výsledkem je, že podle počtu hodin jsem spal docela dobře, ale přerušovaný spánek o sobě dal vědět. V práci jsem opravdu chtěla spát. Tak jsem si dal ranní kávu.
Dcera rostla, časté probuzení vystřídala podivná noční bdělost, kdy se malá probudila ve tři ráno a prostě nechtěla usnout. V takových chvílích, když se už nedala ukolébat, bral jsem jí do jiné místnosti, kde jsem jí všemi možnými způsoby bavil, dokud nezačala vykazovat známky spánku.
Večer jsem také ukládal dceru, manželka mě mohla změnit, když naše zlatíčko nechtělo usnout v náručí, jak jsme to obvykle dělali. Stávalo se, že jsme se měnili dvakrát nebo třikrát, zatímco dítě konečně začalo sladce spát.
Spánek se definitivně normalizoval po nástupu tříletého věku. Ale je pro mě stejně pohodlnější spát s dcerkou, abych ráno vstal dřív do práce. Pokud je večer nějaký naléhavý případ, prosím ženu, aby jí sama odložila.
K čemu to všechno vlastně píšu.
Stalo se, že mě osud svedl s jedním klukem, kterému se narodila dcera asi ve stejné době jako mně. Bylo to společné téma k rozhovoru.
V jednom rozhovoru mi můj nový známý vesele vyprávěl, že teď spí v jiné místnosti. Protože jinak prý není možné spát: dcera křičí, manželka jí mění pleny, pak krmí.
– Vážně? A manželce se vede vyspat?
– Ne, vždyť já ráno musil do práce, – trochu zmateně řekl mi známý.
– Myslíš, že ona nepracuje, když celý den se stará o malou doma, na ulici, v obchodě?
– No, to je něco jiného…
Jen jsem mávl rukou.
Jen jsem si představil, kolik pak bude mít nároků na manželku, že se například nechce milovat. Jak může něco chtít, když je vymačkaná jako citron? A na něj, manžela svého, jak by se dívala, kdyby ji nechal sám s problémy? To dítě je jen její?
Muži, nedělej to. Pomáhejte svým ženám!
PSALI JSME: RODINA PŘEDĚLALA STARÝ BYT ZA POUHÝCH 130 TISÍC KORUN
PŘIPOMÍNÁME: MANŽEL BYL VELMI PROZÍRAVÝ: VŠECHNY NÁKUPY BYLY REGISTROVANÉ NA JEHO RODIČE, JEN ABY SE MANŽELCE NIC NEDOSTALO