Pracuji už roky v sirotčinci. V podvečer nám zavolali z nemocnice a oznámili, že přivezou chlapce, je mu 1 rok, jeho rodiče zemřeli v autonehodě. Jiné příbuzné chlapeček nemá, takže vezou k nám.
Chlapce přivezl muž policistům. Malý Pavel měl takové kulaté oči plné zmatku a strachu. Viděla jsem, jak se trápil. On mlčel a neplakal. Zřejmě byl ze všeho v šoku.
Vzala jsem ho do náruče, a uslyšela, že jeho srdce bušilo tak hlasitě, že jsem si myslela, že to slyším nejen já, ale všichni kolem. „Neboj se,“ zašeptala jsem mu. Podíval se na mě a po tváři se mu valila slza. Ale on stále mlčel, ještě nechápal, co se děje a kde jsou jeho rodiče.
Snažila jsem se Pavlovi věnovat víc pozornosti než ostatním, protože mě se zdálo, že je nejvíce znepokojený a zmatený, tak jsem se ho snažila uklidnit.
Moje starší kolegyně mi říkaly, ať si na děti v práci nezvykám, ale nemohla jsem, při každé příležitosti jsem Pavlíkovi věnovala více času. A pak mě kvůli tomu vyhodili z práce. Říkali, že nejsem profesionálka.
Ale vrátila jsem se k Pavlovi, ale ne jako chůva v dětském domově. Adoptovala jsem ho. Tak jsem našla syna a on novou mámu.
PŘIPOMÍNÁME: RODINA SI ADOPTOVALA MALÉHO CHLAPCE, PO ŠESTI LETECH JIM ZAVOLALI A POŽÁDALI JE, ABY SI ADOPTOVALI JEHO SESTRU