Bylo nás pět. Měli jsme ten nejlepší důvod k oslavě. Dvěma mým přátelům se narodily děti 2 dny po sobě. Slavili jsme téměř do rána. Blahopřáli jsme tátům a jejich dětem. Radoval jsem se z celého srdce. Sám vím, jaké je to štěstí.
Následujícího dne šli František a Roman vyzvednout své manželky z porodnice. Neviděli jsme je několik dní. Pravděpodobně trávili veškerý čas s dětmi.
Předevčírem ráno mi zavolal Roman. Byl nervózní a požádal o schůzku. V hlavě jsem měl špatné myšlenky. Přišel ke mně, v ten den jsem byl doma sám, moje žena a děti byly na návštěvě u její matky.
Když mi Roman řekl, o co jde, vybuchl jsem smíchy. Jak se ukázalo, nevidí žádnou podobnost mezi sebou a svým synem. Říká, že mu vůbec není podobný. A já jsem nemohl zadržet smích.
Říkám mu: „Příteli, tvůj syn je ještě velmi malý. Trochu počkej, objeví se tvoje rysy obličeje a stane se ti podobný.“ Dlouho jsem mluvil se svým kamarádem a snažil se mu to vysvětlit. Ale neposlouchal ani svoji manželku a matku. Byl si jistý a nebylo možné ho přesvědčit o opaku.
Nakonec jsem mu poradil, aby si nechal udělat test otcovství, pokud nevěří své ženě. Pokud má takové myšlenky, možná k tomu má důvod. Ale velmi dobře znám jeho manželku. A nevěřím, že by ho mohla podvádět.
Nevím, jak jeho žena na test zareaguje, nakonec je to kolosální nedůvěra. Asi bych takového muže opustil. Není spolehlivý. Vždy jsem říkal a budu říkat: nejprve budujte důvěru ve vztahu a pak všechno ostatní. Pak už nebudou takové prázdné hádky.
PSALI JSME: „VNUČKA NENÍ VŮBEC PODOBNÁ MÉMU SYNOVI“: JEDNOU ŘEKLA TCHYNĚ