Taková situace bohužel není nijak výjimečná. Nejčastěji se to děje v rodinách, kde je více než jedno dítě. Někdo si užívá pozornosti a lásky rodičů a někdo roste ve stínu. Jedno dítě cítí péči a pohlazení, zatímco druhé slyší jen výčitky.
Tak to bylo v mé rodině. Michala všichni zbožňovali a já byla pro všechny přítěží. Maminka mi bez ostychu připomínala, že chtěla udělat potrat, když zjistila, že je těhotná. A v čem je moje vina, ptala jsem se jí. Ale žádnou odpověď jsem ani jednou neuslyšela! Asi jsem se tehdy nevhod narodila.
Míša byl ve všem lídr a já nerozhodná a vyděšená. Po několika letech mě matka poslala bydlet ke svým rodičům. Babička s dědečkem mě samozřejmě milovali, ale rodiče se nedají nikým nahradit.
Vyrůstala jsem na vesnici a máma občas za mnou jezdila na prázdniny. Rodiče věnovali Michalovi veškerý svůj čas. A on jim neustále dělal nervy. Vyzvedávali ho z policie, platili za něj jeho dluhy, byt mu koupili, aby žil odděleně. Skončilo to tím, že Míša založil svůj i rodičovský byt a věřitelé za nezaplacení vše vzali. Teď oni žijí v ubytovně.
Pořád žiju v obci, tady jsem si vzala milovaného člověka. V domě prarodičů žije nyní moje dcera, její manžel a syn. Žiju svůj život, už dávno jsem zapomněla na dětské problémy. S Míšou a rodiči jsme skoro celou dobu nekomunikovali. Zvykla jsem si na to, sama jsem žádnou iniciativu neprojevila. Osud měl však na mě své plány.
Ukázalo se, že maminka si zlomila nohu a peníze na operaci neměli. Díky rodinnému rozpočtu jsem za všechno mohla zaplatit, ale nikdy jsem neslyšela slova vděčností. Po operaci jí lékaři řekli, že potřebuje nákladnou rehabilitaci a stálou péči. Míša mi hned začal volat, ale já se k tomu nepřihlásila.
Kolik špatných slov jsem od nich slyšela. Nazvali mě nevděčnou hovadinou. Stála jsem na svém a připomínala mamince, kdo se o mě celou dobu staral a kam mě poslali. Proč bych teď měla ztrácet čas, sílu a peníze na ní?
Ať se o maminku stará milovaná Michálek, je to dospělý a zdravý muž. Z této situace jsem pochopila, že se všechno v životě vrací bumerangem. Rodiče si na mě vzpomněli, až když po mně něco chtěli.
Nikdo z nich se nikdy nezajímal o to, co cítím, o můj život, o mé problémy a teď se rozhodli, že na mě vrhnou své problémy. Ať si říkají, co chtějí. Nechci jim pomáhat. Jo, pořád mě to bolí.
PSALI JSME: „SYNU, UŽ K NÁM NECHOD, NEMUSÍŠ“
PŘIPOMÍNÁME: TÉMĚŘ 3 ROKY PŘIPRAVOVALA ÚNIKOVÉ CESTY, ABY OPUSTILA SVÉHO MANŽELA: CO BYLO PŘÍČINOU