Možná jsme s manželkou nějak jinak vychovaní. Ale s tím nemůžeme nic dělat. Nechceme vidět naše vnoučata a necítíme k nim žádné pocity.
Když naše dcera čekala dítě, všichni jsme ji podporovali. Měla zdravotní problémy a žádné záruky, že dítě přežije, nám nikdo nedal.
Na ultrazvuku se dcera dozvěděla, že čeká dvojčata. Naše rodina necítila zemi pod nohama štěstím. Těšili jsme se na děti.
Kluci se narodili. Žena ve všem pomáhala dceři. A když děti začaly vyrůstat, trávily s námi stále více času. Každý víkend k nam vnuky přivážela.
Teď jim je šest let. A to je prostě noční můra. Nemáme ani minutu klidu. Co je výchova a disciplína pro ně není známo. Když jsou u nás, náš byt se mění v blázinec. Děti otevírají všechny skříně, hrabou se v šuplíkách. Na naše připomínky nereagují. S úlevou vzdycháme, když je dcera vyzvedne od nás.
Snažíme se s nimi vést dialog, ale bez úspěchu. Manželka jim chce vysvětlit, že takhle se chovat nemůže, ale chlapci ji nechtějí poslouchat. Nezbývá nám nic jiného, než trestat. Když se o tom dcera dozvěděla, zuřila.
A striktně nám to zakázala. Už nemáme nástroje, jak se vypořádat s malými zmetky.
Nedávno si manželka všimla, že z krabice, kde máme peníze, zmizely dva tisíce korun. Na první pohled je to malá částka, ale pro nezletilé chlapce he to majlant. Určitě to udělali oni.
Nechceme vidět naše vnoučata. Ať si je dcera vychovává sama, když nám to nedovoluje. Takovými tempy , oni klidně můžou i byt nám podpálit. A my chceme klidný život, a ne žít na sudu se střelným prachem.