„Je mi 68 let, bydlím sáma. Žádám děti, aby se k nim nastěhovala, ale jsou proti. Jak dál žít, nevím“

V velkoměstech lidé cítí osamělost akutněji. Nemají radost vidět každý den tisíce lidí, mezi nimiž není ani jeden známý.

„Je mi 68 let, bydlím sáma. Manžel dávno odešel do nebe. Pokračuji pracovat, protože to je jediná aktivita, která mě zachrání před nudou. V posledních letech mám stejné dny, nic mě nedělá šťastnou.“

„Nemám žádné koníčky a nic nehledám, pravděpodobně už jsem moc na to stará. Navrhla jsem, aby se můj syn a jeho rodina (má tři děti) přestěhovali do mého bytu, ale moje snacha je proti. Zjevně nechce žít pod jednou střechou s cizí stařenkou.“

„Sáma bych se chtěl přestěhovat ke své dceři, ale je tam její rodina a oni také nechtějí mít starého člověka v bytě. I když je často navštěvuji a jsou vždy šťastní. Pijme spolu čaj, krmí mě a poslouchají. A čím častěji je navštěvuji, tím méně se mi chce vracet domů. Ale musím… “

Božena si klade otázku, co by v takové situaci měla dělat. Koneckonců není normální, že život, i když v úctyhodném věku, zcela přestal těšit.

ČTĚTE TAKÉ: DCERA A SYN KAŽDY MĚSÍC MI BEROU TÉMĚŘ CELÝ DŮCHOD A JÁ JAK MÁM ŽÍT

PSALI JSME: “JE TO PRO MĚ TAK URÁŽLIVÉ“: DCERA A ZEŤ SE SCHOVÁVAJÍ V POKOJI A JEDÍ VYBRANÉ LAHŮDKY