– Přijel jsem na adresu a začal čekat. Po několika minutách čekání jsem začal pípat. Měl to být můj poslední zákazník, přemýšlel jsem o odjezdu, ale místo toho jsem zaparkoval auto, šel ke dveřím a zaklepal… „Počkejte,“ odpověděl křehký, starší ženský hlas. A slyšel jsem, jak se něco táhlo po podlaze.
Zdroj: kenguru.plus
Po dlouhé pauze se dveře otevřely. Přede mnou byla malá žena, které bylo 90 let, vedle ní byl malý kufr.
Její byt vypadal, jako by v něm nikdo nežil mnoho let.
„Nepomohl byste mi, prosím, s kufrem?“ – zeptala se. Vzal jsem kufr do auta a pak jsem se vrátil, aby pomohl té ženě. Vzala mě za ruku a pomalu jsme kráčeli k autu.
Pořád mi děkovala za mou laskavost. „Nic to není,“ řekl jsem jí. „Snažím se jednat se svými cestujícími tak, jak chci, aby se jiný zacházeli s mou mamou.“
„Vy jste dobrý chlapec,“ řekla s úsměvem. Sedli jsme do auta, paní začala diktovat adresu a pak se zeptala: „Mohli bychom projet centrem města?“.
„Není to nejkratší cesta,“ odpověděl jsem.
„Ach, to mi nevadí,“ řekla žena. – „Nespěchám, jedu do hospicu.“
Byl jsem překvapen. Její oči jiskřily. „Moje rodina už dávno odjela,“ pokračovala tichým hlasem. „Doktor říká, že už nemám moc času.“
Další dvě hodiny jsme jeli městem. Ukázala mi dům, kde kdysi pracovala. Projeli jsme dům, kde žili spolu se svým manželem, když byli novomanželé. Ukázala mi obchod s nábytkem, který býval tanečním sálem, kde cvičila jako malá holčička.
Občas mě poprosila, abych zpomalil před konkrétním domem nebo uličkou a koukala do tmy, aniž by řekla cokoli. Pak najednou řekla: „Jsem unavená, možná půjdeme teď.“
Jeli jsme v tichosti na adresu, kterou mi dala. Byla to nízká budova, něco jako malé sanatorium.
Jakmile jsme přijeli, přiblížili se do auta dva záchranáři. Pravděpodobně na ni čekali. Ženu posadili na invalidní vozík.
„Kolik vám dlužím?“ zeptala se a vytáhla peněženku.
„Vůbec nic,“ řekl jsem.
„Musíte si vydělat na život,“ odpověděla ona.
„Budu mít další zákazniky,“ odpověděl jsem.
Téměř bez přemýšlení jsem se naklonil a objal ji. V odpověď mě také objala.
„Děkuji,“ řekla paní.
Odešel jsem a dveře se za mnou zavřely, to byl zvuk další zavírající knihy života…
Nakonec bych rád řekl, že jsem ve svém životě nikdy neudělal nic důležitějšího.
Jsme zvyklí si myslet, že naše životy se točí kolem velkých okamžiků, ale velké okamžiky nás často překvapují tím, že jsou krásně zabalené do toho, co ostatní mohou považovat za maličkosti.
