Uspořádala jsem oslavu narozenin pro našeho syna. Ale jedna z matek přišla s nemocným dítětem, já jsem mohla za skandál

Synovy narozeniny měly být oslavou pro celou rodinu a jeho přátele zároveň. Jedna z matek se chovala ošklivě, musela jsem bránit svou rodinu a přátele. Je však normální přivést nemocné dítě na oslavu narozenin? Zvláště během pandemie.

Na oslavu 10. výročí našeho syna jsme si pronajali nejvyšší patro v dětské kavárně poblíž školy a pozvali jsme animátory. Hosty zval syn, s manželem jsme se rozhodli, že najdeme místo pro všechny.

Jeden ze spolužáků syna přišel pozdě a okamžitě si šel hrát s ostatními. Promluvila jsem si s jeho matkou Ludmilou, všechno jí ukázala a vrátila se k dětem.

A najednou jsem viděla, jak Nikita začal kýchat. Byl samozřejmě bez roušky.

Podívala jsem se pozorně a uvědomila si, že dítě je nemocné, nos je červený, kašle! Chlapec každou chvíli kašlal, neumýval si ruce, ale za pár minut potřásl pravicí každému a posadil se ke stolu.

Samozřejmě jsem zuřila. Nechtěla jsem, aby všechny děti onemocněly po narozeninách mého syna.

Potichu jsem přistoupila k matce chlapce a zeptala se: „Je váš syn nemocný? Podívejte se, kýchá a kašle.“

„Ano, probudil se s horečkou. Ale dala jsem mu léky, oslavu vydrží,“ potvrdila moje podezření Ludmila.

„On vydrží, ale všichni ostatní? Někdo má doma staré prarodiče, jiní mají kojence, Anna je těhotná … Proč jste přišla s nemocným dítětem?“ rozhořčila jsem se.

„Syn chtěl přijít,“ řekla žena.

Byla jsem z jejích slov zmatená a poradila jsem se s jinou matkou, se kterou jsme kamarádky. Ona sama si všimla Nikity a trvala na tom, že nemocné dítě by mělo ležet doma.

Znovu jsme k ní přistoupily:

„Nikitu musíte vzít domů.“

„Proč vyháníte mé dítě?“ Ludmila byla překvapená.

Anna zasáhla:

„Podívejte se na něj: kýchá, kašle, neumývá si ruce. Děti pravděpodobně onemocnějí po vašem příjezdu, protože místnost je zavřená. Odejděte, nejsem jediná těhotná.“

A pak jsme toho slyšeli dost. A že připravujeme dítě o oslavu, kterou čekalo. A že musela utratit peníze za taxi. A že se nic nestane, když si bude s dětmi hrát několik hodin.

„Ne, neodejdeme, není třeba vyhánět mé dítě!“ křičela Ludmila.

Rozzlobila jsem se a nabídla, že jí vrátím peníze za taxi a dárek. Ludmila hodila dárek na mého syna a zavolala Nikitu, aby se oblékl. Překvapivě opravdu chtěl jít domů, vypadal vyčerpaný.

„Nikito, nemají tě tu rádi, vyhnali tě, jdeme domů,“ pokračovala žena.

Chlapec nereagoval. Mlčky se oblékl a následoval matku.

Hosté mě podporovali, ale pak, když Ludmila všem řekla svou verzi událostí, podpořili ji také. Napsali jí, že jsem se zbláznila.

Po oslavě můj syn onemocněl, pak další dva přátelé. Nikita se ve třídě objevil jen o dva týdny později.

A kdo je blázen?

PSALI JSME: JEDNOU K NÁM ZCELA NEČEKANĚ PŘIJELA „SESTRA“ MÉHO MANŽELA: KÝM VLASTNĚ BYLA

PŘIPOMÍNÁME: MY S MANŽELEM JSME SE STALI RODIČI VELMI POZDĚ, ČASTO JSEM SE STYDĚLA DOKONCE CHODIT S KOČÁRKEM