Tchyně jí řekla: „Dost bylo života za cizí peníze. Dávám ti šest měsíců. Dům byl napsaný na mého syna a neměli jste svatbu“

„Ahoj! Katko, stěhujeme se k tobě! Přesně! Rozhodli jsme se s Gabrielem. A dům se nám líbil. To je dobré. Káťo, jsme velmi potěšeni!“ křičela Alexandra potěšeným tónem do telefonu, šílená štěstím. Káťa se usmála – skvělá zpráva. Byli kamarádkami již ze školy. Pak je život zavedl do různých měst, různých osudů. A po tolika letech budou moci být znovu přáteli. Káťa a její manžel se rozhodli odejít z hlavního města do malého města s klidným životem. A bytů je o něco méně. Vybrali si malou čtvrt přímo tady, u mého bytu. Koupili dům, založili farmu a začali žít. Později se jim narodila dcera a začali si užívat života. Tato oblast se jim opravdu líbila.

Pouze zde cítila nedostatek komunikace. Vždy si myslela, že tu má alespoň jednoho přítele. A tak se Alexandra pohybovala v sousedství. Alexandra a Zdeněk začali nedávno žít spolu. Setkali se již před deseti lety a spolu začali žít teprve před rokem. Alexandra má dceru od svého bývalého manžela. A Zdeněk má také dvě děti, které žijí s jeho bývalou manželkou. Ale už vyrostly. Zdeněk je o 12 let starší než Alexandra. Pouze oni jsou ve velké vzájemné harmonii. Vypadají jako nádherný pár. „No, sousedko! Přišli jsme vás navštívit! Pro seznámení! A také ne s prázdnou!“ Pár okamžitě našel společný jazyk a stali se přáteli.

Společně oslavili všechny svátky a navzájem se pozvali na své narozeniny. Ovládli zahradu, studovali zemědělství, naučili se stříhat stromy, sdíleli zkušenosti. „Chceme se Zdenkem syna. Jeho děti už vyrostly a žijí daleko. A potřebujeme společné dítě.“ Zdeněk se zabýval předělávkou jejich nového domu, postavil plot a opravil střechu. A dvůr ožil přímo před mýma očima. O rok později nebylo možné poznat budovu, kterou koupili. „Moje štěstí nemá mezí! Kateřino, ani si nedokážeš představit, jak moc se milujeme. A to jsem pořád přemýšlela o jeho nabídce přijít sem nebo ne.“

„Bylo to hloupé! Náš dům je dokonalost sama! Je těžké si představit lepšího muže. Je to tak – náš život je jako pohádka. Jen jsme se ještě pořád nevzali. Počkáme do léta a pak doufám, že nám půjdete za svědky!“ Ráno bylo všechno v pořádku. Kateřina se probudila, nakrmila rodinu a uklidila dům. Měla plán umýt podlahu a vyčistit nábytek.

Vzala do ruky hadr, když najednou zazvonil telefon. „Alexandro, dobré ráno. Také jsem ti chtěla zavolat. Co se stalo??? Jak jsi to řekla?“ Kateřina upustila telefon, protože téměř omdlela. Nedokázala si něco takového ani představit, ani v nejhorší noční můře. Zdeněk zemřel. Náhle. Řídil a spěchal do práce.

Najednou ztratil vědomí a všechno. Předtím Alexandra zavolala manželovi, ale v telefonu slyšela jen sípání svého manžela … Káťa začala plakat a ztrácet se v každém slově a o všem začala vyprávět svému manželu. Rychle se oblékl a spěchali k Alexandře. Bylo to jen o dvě ulice dál. Alexandra byla na dvoře. Posadila se na židli, založila ruce, bledá a s vyhynulým pohledem. Jen seděla a nic neřekla. „Alexandro, drahá, co je to, jak se to mohlo stát?“ Alexandra se na ně podívala a zasténala: „To nemůže být! Proč? Všechno bylo tak úžasné… měli jsme tolik plánů… Za co ????“ Po vyšetření bylo rozhodnuto: jen se uvolnila krevní sraženina a dostal porážku – banální situace.

„Nikdy se nevrátí. Nikdy!“ Jeho příbuzní – synové a matka a sestra – se přišli rozloučit. Maminka celý obřad stála s arogantním pohledem. Rty měla sevřené. Oba synové se jen těžko mohli držet netrpělivosti – nezajímali se o všechno. Stačí se podívat na vaše boty. A jen sestra uronila slzu – byla v dobrém vztahu se svým bratrem. Káťa a její rodina šli domů. Ale Káťa doma nespala. Stále nevěřila, že se to může stát.

„Jako ve snu … stačí se probudit. Všechno bude stejné jako předtím. Kdy je probuzení?“ Ráno jí zavolala Alexandra. Plakala a řekla o svém rozhovoru se Zdeňkovou matkou: „Takže, má drahá. Stačí, když žijete na úkor někoho jiného. Už jsem vydělala peníze. Dávám vám šest měsíců – a že tvůj manžel tu není. Dům ti nepatří – je napsán na Zdeňka. Nebyli jste manželé. Bude to tedy nějakou dobu trvat a někam zamést,“ taková byla krutá slova tchyně, která Alexandru nemilosrdně vyhnala na ulici. „Kde bych měla jít? A s dítětem? Také jsem dala peníze na nákup domu, nábytku, je to prostě nečestné,“ pokusila se argumentovat Alexandra.

„Nikdo mi o tom nic neřekl. Pokud chceš, můžeš si vzít svůj odpad. A všechno ostatní zůstane jeho dětem. Má dvě, už není o čem mluvit.“ Zdeňkova matka vstala a odešla, aniž by se ohlédla. Kateřina i Alexandra zašli za právníkem, aby se poradili. Ale neuklidnil je, bez šance žalovat alespoň něco. Veškerý majetek je evidován na Zdeňka. A nejsou manželé – a nezanechal závěť. Alexandra začala postupně sbírat věci a předávat je rodičům.

Kromě nich neměla kam jít. A tam ve třípokojovém bytě celá parta příbuzných. Alexandru na stanici doprovázela Káťa i s manželem. Objali se na rozloučenou. Alexandře nezůstaly žádné slzy – dlouho je všechny vyplakávala. Oči měla suché. „Hodně štěstí, Alexandro…“ Odešla a rodina se vrátila domů. Kateřina pila kávu a říkala si, jaký je to nepředvídatelný život. A vše v něm musí být promyšleno do nejmenších detailů a nespoléhat na náhodu…

PSALI JSME: KDYŽ PŘIŠEL O RODINU, NEVĚDĚL, JAK DÁL ŽÍT: NAJEDNOU JE ALE POTKAL V CIZÍM MĚSTĚ

PŘIPOMÍNÁME: BYL TO NEPŘÍJEMNÝ PŘÍBĚH SE SNAHOU POMOCI SOUSEDŮM S MNOHA DĚTMI: UPLYNULO 15 LET, ALE I VZPOMÍNÁNÍ NA TO JE OTRAVNÉ