Příběh ze života: „Nemám ráda uklízení a mám věčně nepořádek“

Špinavé nádobí pod postelí a na balkoně, věci ponechány všude, nevyžehlené oblečení, velká vrstva prachu na policích a nemytá okna: to jsou základní atributy života špindíry. A podle názoru rodičů je to slovo, které bych měl nazývat.

Od dětství se mi rodiče snažili vštípit lásku k pořádku, neustále mi připomínali, že jsem dívka, nastávající matka a hospodyně. Za bordel v pokoji jsem byla zbavena možnosti jít ven. Veškerá snaha rodičů však byla marná. Neodpovídám jejich představám o ideální ženě.

Dávno jsem dospěla, bydlím sama, odděleně od rodičů. Přijíždějí na návštěvu, ale jen zřídka, protože můj životní styl „špindíry“ je pro ně nepříjemný. Než přijedou, vždycky volají a doufají, že aspoň vynesu odpadky. A hlavní odpadky jsou krabice od pizzy a balení od sushi. Práce v kuchyni mě unavuje, takže jídlo vařím zřídka. Protože bydlím sama, je pro mě jednodušší objednat si jídlo domu.

Atmosféra v mém domě mě nijak nevadí. Ale kritika ze strany rodičů mě deptá. Samozřejmě, můžu se obrátit na speciální službu, pak přijde člověk ke mně domů a uklidí celý můj nepořádek. Ale nemám ráda, když se mých věcí dotýkají cizí lidé.

Může to znít divně, ale v kanceláři na pracovišti mám úplný pořádek: na stole není nic navíc, všechny složky a papíry jsou úhledně rozloženy do polic a zásuvek. Jako bych tam vůbec nepracovala já. Kdyby za mnou přišli kolegové, byli by v šoku. Určitě ani netuší, co se u mě doma děje.

Někdy, když přemýšlím, proč jsem vyrostla nedbalá, donutím se uklidit byt. Ale to se stává jednou za rok, nebo dokonce méně často. Jak se změnit, jak zanechat v minulosti životní styl „špindíry“ – nevím.

PSALI JSME: PŘÍBĚH ZE ŽIVOTA: „MANŽEL NAVRHL VÉST SAMOSTATNÝ RODINNÝ ROZPOČET, ALE BRZY LITOVAL SVÉHO ROZHODNUTÍ“

PŘIPOMÍNÁME: RODIČI SE STÁVAJÍ DŘÍVE: NAKOLIK KLESL PRŮMĚRNÝ VĚK PRVORODIČEK V ČR