„Pokud chcete, aby u nás vnoučata žila v létě, dejte nám peníze na jídlo,“ řekl dědeček. Děti se urazily

Starší rodiče se přestěhovali do vesnice, když syn oznámil těhotenství manželky. Mladí lidé zpočátku přišli žít v bytě rodičů dočasně, řekli, že brzy si koupí byt a odstěhují se. Bylo ale jasné, že o tom neuvažují. Nehledali si byt, manželé jen užívali si života.

Matka počkala, až její manžel odešel do důchodu, a přestěhovali se do vesnice. Přestavěli rodičovský dům a tam začali bydlet. Pěstují zeleninu, dávají dětem okurky. Syn a snacha už mají třetího syna, ale nekoupili si vlastní byt.

A co je hlavní, rychle se zorientovali, přivážejí vnoučata k prarodičům a sami jezdí na výlety, služební cesty, studují. Babička a dědeček někdy naznačí, jindy otevřeně řeknou, že je to drahé, vnoučata chtějí drahé hračky a sladkosti. A děti jen povzdechnou, je to pro ně těžké. A v práci jsou problémy a vždy nemají peníze.

Jsou důchodci, ale daří se jim organizovat odpočinek pro vnoučata.

Ale jednou dědeček a babička posadili děti před sebe a řekli jim všechny své nároky: pro důchodce je těžké uživit tři děti. Vnoučata chtějí suši, muffiny a drahé sušenky z reklamy.

Nemůžou je krmit jen bramborami a zeleninou ze zahrady. Děti musí jíst maso a to jsou výdaje.

Dědeček a babička napočítali minimum a představili to dětem.

„Nežádáme od vás peníze za ubytování, ostrahu ani zábavu. Nic zbytečného. Ale zaplaťte alespoň za jídlo, několik měsíců si kvůli vám nemůžeme kupovat léky. A máme dluhy. Také si nemůžeme získat práci – musíme hlídat vnoučata.“

Od té doby se děti urazily. Už nepřivážejí vnoučata. A dědeček a babička jsou rozmrzelí, už litují, že řekli o penězích. Ale co mají dělat? A tak jim už dali byt.

PSALI JSME: UŽ NECHCI BÝT BEZPLATNOU CHŮVOU PRO VNOUČATA. JSEM Z TOHO UNAVENÁ

PŘIPOMÍNÁME: MOJE DCERA ŽIJE JAK CHCE A VNOUČATA MUSÍM HLÍDAT JÁ: JSEM UNAVENÁ, ROZHODLA JSEM SE TOTO UKONČIT