Po hádce s manželem se ocitla na ulici: Odešla na chalupu, a nalezla bezdomovce, který pomohl

Byla zima. Mrazivý vítr mrazil až do morku kostí. Lucie bloudila ulicemi a nesnažila se schovat před deštěm kombinovaným se sněhem. Život jako by se zastavil.

– Kam bych teď měla jít? – pomyslela si Lucie hořce. – No, samozřejmě na chalupu, napadla ji záchranná myšlenka.

Chalupa byla stará, zchátralá, s opadávajícími okenicemi a velmi malá. Lucie neměla moc na výběr, a tak se vydala směrem k nádraží. Lucie měla opravdu štěstí a nejbližší vlak měl dorazil za dvacet minut. Ve vlaku, pohodlně usazená u okna, si Lucie vzpomněla na svůj život. Bezstarostné dětství a pak… Pak ji rodiče jeden po druhém opustili a její život se ocitl v temné fázi. Naštěstí však pomohl osud a Lucie se setkala s Nikolasem. Byla to láska na první pohled, rychlá, jiskřivá a pronikavá. Bez rozmýšlení se vzali na matrice.

Z Nikolase se vyklubal mladý muž s obchodním talentem. Téměř okamžitě Lucii nabídl, aby prodala byt svých rodičů a otevřela si malý obchod s květinami. V Lucii hlodaly pochybnosti, ale přesto souhlasila, a to neprávem. Obchod se téměř okamžitě nezdařil.

Nikolas se nijak zvlášť nerozčiloval, uklidňoval Lucii a říkal, že v obchodě se to stává, nedá se nic dělat.

Mladý pár žil v bytě babičky Nikolase, která zemřela rok před jejich svatbou. Žili tam krátce, jejich vztah se jim rozpadal před očima, Nikolas byl mrzutý a věčně podrážděný. O několik měsíců později přivedl svou milenku do bytu a oznámil jí, že tam bude bydlet, a Lucii naznačil směr ke dveřím.

Dívka ve vlaku usnula a málem zmeškala zastávku. Chalupa na vesnici byla docela blízko, doslova co by kamenem dohodil od nádraží. Ve vesnici bylo prázdno, málo lidí, protože ne každý chce přijít na chalupu na začátku jara. Sníh ještě neroztál, takže tu nebylo co dělat.

Lucie se při pohledu na svůj dům zděsila, býval tak zdobený, zasypaný květinami a teď stál neudržovaný, obklopený vysokým mrtvým dřevem. Klíč byl jako obvykle pod prahem, takže se dal snadno najít, ale se zámkem to bylo trochu složitější, zámek i klíč byly zrezivělé.

– Zaseklo se to, – vykřikla silným hlasem, a začala celým tělem tlačit na dveře, no nechtěly ustoupit.

– Dovolte mi, abych vám pomohl.

Otočila se a uviděla poměrně starého muže, který se zřejmě už dlouho nemyl a byl oblečený v hadrech. Hrozně jí vyděsil.

– A proč jsi vstoupil na nádvoří, aniž by ses zeptal? – zeptala se Lucie. – Kdo ti to dovolil?

Dívka se vyděsila ještě víc, protože si uvědomila, že kdyby křičela sebevíce nahlas, nikdo by ji neslyšel.

– Nebojte se, do vašeho domu jsem nevkročil, mám za ním teplé místečko, postavil jsem si kamna, a tak se sem chodím ohřát. Nekřičte a nevolejte policii. Půjdu, abych vás neuvedl do rozpaků. Nebojte se. Ale pomůžu vám otevřít dveře.

Starý muž byl hubený a křehký, ale do dveří strčil tak silně, že neúprosně povolily.

– Podařilo se, – zaradovala se Lucie. Starý muž, ačkoli špinavý a v roztrhaných šatech, které vypadaly jako hadry, se na Lucii díval trochu odměřeně, ale vlídně.

– Musíš se zahřát, řekl stařec, jdu ti pro dříví, protože to tvoje už vyschlo. Něco mám, ale ne moc. Stařec přišel za roh, chvíli se přehraboval a přinesl hromadu dříví a dvě malé větve na podpal.

– Tady, podal dříví Lucii a vydal se k bráně. Dívka se za ním podívala.

Než zapálila oheň, musela místnost vyklidit: byla zavalená prachem, odpadky a podivnými kousky smetí. Když Lucia skončila s úklidem, šla ke kamnům a zjistila, že nemá čím zapálit oheň, žádné sirky, žádný zapalovač.

Obchody už jsou zavřené a je to k nim daleko, takže asi musí jít po ulici, možná někdo ze sousedů bydlí v domku, tak je poprosí o oheň. Lucia se procházela ulicí a viděla, že domy jsou prázdné, v oknech nesvítí žádné světlo. V sousední ulici zahlédla nad střechami obláček kouře. Když Lucie dorazila ke zdroji kouře, znovu spatřila muže, který se u ní nedávno zastavil.

– A co vy tu děláte? – zeptala se Lucie.

– Co myslíte? Zahřívám se.

– Nemám žádné sirky, kterými bych mohla zapálit dříví. Začíná být velmi chladno.

Starý muž dal Lucii krabičku sirek.

– Pomůžete mi roztopit troubu, protože jsem to už dlouho nedělala, ani nevím, kde začít.

– Samozřejmě, že vám pomůžu, – radostně vyskočil stařec.

– Budu vám velice vděčná.

Když Lucie procházela ulicemi naspět ke své chalupě, najednou si uvědomila, jak jsou si s tím mužem podobní.

– Já jsem Lucie, – obrátila se ke starci a představila se.

– Alexandr, – stařec se odmlčel a dodal – Alexandr Dvořák.

– Ráda vás poznávám, – usmála se Lucie a rozzářila se úsměvem.

– Já taky, – odpověděl muž nějak rozpačitě.

Alexandr topil v kamnech obratně, zručně a poměrně rychle. Lucii bylo starého muže líto.

– Jak jste se ocitl na ulici? Nemáte žádný domov? Příbuzní, přátelé? Kde jste žil předtím? – nevydržela a zeptala se ze zvědavosti.

Pak jí Alex vyprávěl svůj život. Byl učitelem na umělecké škole a maloval portréty. Po nějaké době dokonce publikoval vlastní článek v módním časopisu, tehdy jako učební pomůcku. Oženil se brzy, ale jeho žena zemřela ještě před uplynutím deseti let manželství. Neměli děti, a tak zůstal úplně sám. Podruhé se neoženil a věnoval se své práci.

– V mládí na stáří nemyslíme a ono se nenápadně plíží, bere nám sílu a moc a odsuzuje nás k zapomnění, – řekl hořce stařec a utřel si slzu.

V pokračování příběhu Alexandr vyprávěl, že se objevila jeho neteř, která se o něj nejprve starala a neustále ho přesvědčovala, aby jí byt odkázal jako dědictví.

Pak strýci nabídla, že byt prodá a koupí venkovský dům, chybějící peníze složí a budou žít na venkově v klidu a pohodě. Alexandr souhlasil, protože ho lákalo strávit zbytek let kutilstvím na zahradě a v zeleninové zahrádce a rybařením v sousedním potoce. Vskutku požehnání. Představa byla velice růžová, tedy souhlasil a ani o tom nepřemýšlel.

Byt byl rychle prodán. Neteř převedla peníze na svůj bankovní účet, aby nemusela strýce pokaždé obtěžovat. Řekla, že všechno udělá sama. Při odchodu od notáře neteř nabídla, že si zajde do kavárny na kávu a dortík, aby oslavila úspěšnou transakci. O něco později šla neteř na toaletu, ze které už ale nevyšla. Alexandr na ni čekal hodinu a pak požádal servírku, aby se podívala na dámské záchody. Neteř zmizela.

Alexandr se vydal k ní domů, ale ukázalo se, že prodala svůj byt a nikdo v něm nebydlí.

– Od té doby se toulám po okolí… A jak se máš ty? – zeptal se muž a žvýkal další koláč.

– Zatím nic v dohledu. Odešla jsem z práce, když jsem doufala, že budu podnikat a založím si květinářství.

– A kde jsi pracovala předtím?

– Vystudovala jsem pedagogickou univerzitu. Jsem učitelkou českého jazyka a literatury.

– To je dobře, po učitelích je stále poptávka. Možná ti mohu pomoci, napíšu vzkaz na personální oddělení naší školy, myslím, že ti s prací pomohou. Vedoucí oddělení je moje dobrá přítelkyně a doufám, že žádost neodmítne. I když na naší škole nejsou volná místa, najde vám práci na jiné škole.

– Děkuju moc, – radostně sevřela Lucie ruce. – A kam jdeš? Ne, ne, nechoď. Ustelu ti postel tady v obýváku a já budu spát v ložnici. Bojím se tady být sama, a kdyby kamna zhasla, nezvládla bych to. Neopouštěj mě!

– Samozřejmě, kdo by nechtěl strávit noc v teple? Rád bych.

Lucie sklidila ze stolu, ustlala hostovi na pohovce a usadila se v ložnici.

Čas plynul, Lucie učila na umělecké škole, kde ji zaměstnal přítel Alexandra, i když ne hned. Dívka si pronajala pokoj nedaleko školy a o víkendech jezdila domů na svou chalupu.

Přišly další prázdniny, Lucie si sbalila věci a odjela na chalupu. Když se přiblížila k domku, zjistila, že je změněný, pestrý a utopený v houštinách květin, jejichž vůně sahala daleko za zahradu. Z brány vyšel úhledně oblečený a upravený stařík, a když spatřil Lucii, spěchal jí naproti, vzal kufr a odnesl jej domů.

– Jak dobře, že jsi přišla, Lucko, čekal jsem tě až zítra, proč jsi mi to neřekla?

Lucie se šťastně rozesmála, zavrtěla se, objala Alexandra a zvolala:

– To je tak krásné být doma!

PSALI JSME: SLEPOU MATKU VYHODILI Z DOMU JAKO PSA: ČEKALA NA SYNA A DOUFALA V NĚJ VÍCE NEŽ 10 LET

PŘIPOMÍNÁME: „TOHLE JE VAŠE VNUČKA,“ ŘEKLA DÍVKA, KTERÁ SE NAJEDNOU OBJEVILA A NIKDO JÍ NEZNAL