„Pane, nemáte něco k jídlu“: Prosilo dítě třesoucím hlasem

Jaroslav pracoval jako vedoucí kanceláře. Dopracovat se k takové pozici nebylo vůbec snadné, přesto se ale „nevytahoval“, jako někteří, ke každému byl velice přátelský. Právě dnes pozval své kolegy z kanceláře do restaurace, aby je potěšil.

Jaroslav a několik dalších kolegů vyšlo na terasu restaurace na čerstvý vzduch a cigaretu. Najednou přišel z temného rohu k Jaroslavovi asi sedmiletý chlapec.

„Pane, nemáte něco k jídlu?“ Zeptal se chlapec třesoucím se hlasem. Jaroslav byl zaskočený, a kolegové se zasmáli a řekli mu, aby malého žebráka vyhnal.

Jaroslavovi oči z nějakého důvodu začali náhle slzet, napjatě polkl, vzal chlapce za ruku a zavedl jej do restaurace. Když dítě položil ke stolu, zavolal servírku a objednal bramborovou kaši s kotletou, tři koláče a čaj s citronem. Servírka protestovala, že žebráka neobslouží, ale Jaroslav jí slíbil dobré spropitné, a tak odešla, aby splnila jeho přání.

Ale k jeho překvapení se chlapec na jídlo vůbec nevrhl, vytáhl z kapsy sáček a začal tam opatrně dávat jídlo. „Co to děláš? Jez, koupím ti ještě víc,“ – řekl Jaroslav. A chlapec mu řekl: „Já nemám hlad. To je pro mámu a Veroniku. Obě mají hlad.“

Jaroslavovo srdce pocítilo smutek a lítost. Poslal své přátele domů, vzal chlapce a šel do supermarketu. Tam koupil dva plné pytle s potravinami a řekl Davidovi (tak se chlapec jmenoval), aby jej zavedl do jeho domu. Prošli téměř dva bloky až přijeli ke staré ubytovně v komplexu místní továrně.

Dveře jim otevřela hezká, ale vychrtlá asi třicetiletá žena. „Co udělal David tentokrát?“ Zeptala se vyděšeným hlasem. „Mami, chci jenom jíst,“ ozval se dětský hlas z jiné místnosti.

„Už jdu.“ řekla žena jemným hlasem. „Promiňte, ale co chcete?“ – vrátila se k Jaroslavovi. „Přinesl jsem vám něco k jídlu,“ odpověděl muž.

A pak, aniž by se zeptal, vešel do malé kuchyně. Ženě se z očí začali valit slzy. „Dám, vše vám dám, jakmile začnu vydělávat všechno vám vrátím“ zvládla říct s pláčem. „Mami, ostaň u Veroniky, je nemocná. Vydělám sám.“ Uklidím tu a půjdu umývat auta,“ řekl malý David.

Jaroslav vzal ženu za ruku, posadil ji na pohovku a krátce řekl: „Povězte mi, co se tu stalo?“ Maminka Davida a Veroniky se jmenovala Kristína. A ne vždy žila právě v takových podmínkách, jakmile manžel Kristíny – otec dětí přivedl domů jinou ženu, bez milosti vyhodil jeho rodinu na ulici.

Kristína nemohla nic dělat – byt byl jejího manžela. Podařilo se jí získat práci jako uklízečce a přestěhovala se s dětmi do malé ubytovně pro dělníky. „Veronika ale onemocněla, potřebovala drahé léky a nezbyly nám vůbec žádné peníze. Dokonce ani na jídlo.“ A Kristína znovu začala slibovat, že dá Jaroslavovi peníze za potraviny.

Muž plačící Kristínu objal a začal ji hladit po hlavě. Pokusil se zadržet stoupající slzy, ale nos mu zrádně „brněl“. Následujícího dne přinesl znovu jídlo. Navíc i léky pro Veroniku, a hračky pro obě děti. Po práci spolu s Davidem vyčistil celý pokoj. A od té doby se muž stal pravidelným hostem v domě.

A nakonec si uvědomil, že ho to tam táhlo po práci víc než k němu domů. A pak se rozhodl obě věci spojit – nově získanou rodinu a domov. Požádal Kristínu o její ruku a srdce. Takže nakonec se na všechny usmálo štěstí osudu.

PSALI JSME: STARŠÍ DCERA MĚ NEUSTÁLE OBVIŇUJE, ŽE JSEM JÍ NEKOUPILA BYT A JÁ NEVÍM CO MÁM DĚLAT V TÉTO SITUACI

PŘIPOMÍNÁME: ZDA ŽENY LITUJÍ TOHO, ŽE V MLÁDI NĚJAKÉHO MUŽE ODMÍTLI