Nedávno mě navštívila stará kamarádka s dětmi. Už je nebudu zvát

Ve škole jsme byly kamarádky. Poté ona porodila dvojčata, já jsem získala vyšší vzdělání a vybudovala si kariéru. O pět let později jsme se potkaly v parku. Ona byla na procházce s dětmi, já jsem se vracela z práce. V té době byla těhotná se čtvrtým dítětem. Trochu jsme si popovídaly a vyměnily si kontakty. Později jsem si uvědomila, že to byla chyba.

Byl víkend. Na tyto dny jsem měla velké plány. Vypila jsem kávu a začala uklízet. Najednou ale někdo zazvonil u dveří. Otevřela jsem dveře a oněměla. 8:30 hodin ráno. Byla to moje kamarádka Jaroslava se svými dětmi.

S hosty jsem nebyla spokojená, ale nemohla jsem je vyhnat. Kdybych věděla, jaké problémy mě po jejich návštěvě potkají, bylo by lepší je do bytu ani nepustit. Zatímco jsem přemýšlela, proč tu jsou, děti se už svlékly a vběhly do obýváku. Nemám děti, takže všechny cenné věci nejsou schované ve skříních – sošky, obrazy, dokumenty, což upoutalo pozornost dětí.

Hluk, smích, pláč. Byla jsem velmi rozzlobená, že se Jaroslava nepokoušela uklidnit děti. Zdálo se mi, že jsem na návštěvě já, ne ony. Zatímco děti bojovaly o hračku, připravila jsem čaj a sendviče.

„Odešly jsme z domu brzy a neměly jsme čas snídat. Uvaříš kaši? Nejedí sendviče.“

Po takových slovech jsem byla v šoku. Zatímco jsem hledala mléko v ledničce, děti mi doslova ničily byt. Požádala jsem Jaroslavu, aby uklidnila děti. Udělala to, ale ticho netrvalo dlouho.

O minutu později přišla její malá dcera do kuchyně. V rukou držela moji zlomenou rtěnku a její obličej byl celý vymalovaný. Stěny, nábytek a pohovka byly také vymalovány. Raději nebudu popisovat své emoce.

„Možná už půjdete na procházku?“ zeptala jsem se.

„Čekáme na snídani. Půjdeš s námi po snídani?“

„Ne, mám plány.“

„Já jsem si myslela, že se půjdeme projít, popovídáme si.“

Řekla jsem jí, že příště může přijít sama a budeme mít normální rozhovor. Bylo mi líto renovace, kosmetiky a nábytku. Jakmile jsem dokončila řeč, uslyšela jsem z obýváku zvuk rozbitého skla. Oblíbená váza mé babičky ležela na podlaze. Řekla jsem své staré kamarádce všechno, co si myslím. Došla mi trpělivost.

„Odpočinula sis a já teď musím uklidit celý byt a provést drobné opravy. Jděte ven!“

„Čekáme na snídani.“

„Jdi do kuchyně. Nakrm je! A jdi pryč!“

Jaroslava nakrmila děti a měla se k odchodu.

„Možná přijdu zítra?“ zeptala se na rozloučenou.

„Ne, mám plány. Můžeme se setkat v kavárně, ale není třeba ke mně přicházet na návštěvu znovu.“

Urazila se na mě, ale je mi to jedno. Miluji děti, ale vychované a adekvátní. Od té doby nechci nikoho zvát na návštěvu. Promarnila jsem den volna. Jaroslava mi volala ještě několik dní, ale její hovory jsem ignorovala. Věřím, že by se člověk měl držet dál od takových drzých kamarádek.

PSALI JSME: „PO 45 LETECH NERADA PŘIJÍMÁM DOMA HOSTY: POKUD SE NĚKDO KE MĚ STAVÍ, TAK SE SNAŽÍM RYCHLE UKONČIT NÁVŠTĚVU. VYSVĚTLÍM PROČ“

PŘIPOMÍNÁME: „NO PŘECI NEMŮŽU POZVAT HOSTY DO SVÉHO JEDNOPOKOJOVÉHO BYTU“: TCHYNĚ SE CHYSTÁ OSLAVIT VÝROČÍ U NÁS