Na konzultaci k psycholožce přišel dost negativně naladěný muž s manželkou. Stačilo jen pár otázek, aby se vyřešil jejích problém

Pracují jako psycholožka. Jednou za mnou přišli manžel a manželka. Byli u mě poprvé. Byla jsem už dost unavená (pátá konzultace to byla), hladová a z tohoto důvodu dost bezstarostná a nezaujata.

– Jsem u psychologa poprvé! – říká podrážděně muž. Celý je vzhled říkal pohled – „co tu sakra vůbec dělám?“. – Manželka mě přemluvila!

– No a?
– Co no a?!! Máme syna. Je to debil! – říká muž.

– Debil je psychiatrická diagnóza, – říkám unaveně.

Muž už se na mě dívá jako na debila. Pak překládá pohled na manželku s němou otázkou: „ke komu jsi mě přivedla?!!“

Žena tiše seděla na židli a ani oči nezvedala. Ruce měla sevřené mezi koleny.

Muž se vztekle šklebí, otočí se na mě, mlčí. Já také. Nedá se to vydržet. Zlobí se ještě víc.

– Vy jste psycholožka, že? Hm. Tak mi vysvětlete, co s ním mám dělat?

– S kým?

– Se synem!

– A co s ním?

Muž zakroutil očima a diví se mé hlouposti a neschopnosti číst myšlenky. Opět se otočí k manželce s výrazem: „kde jsi tu blbku našla?“. Ale manželka jen mlčí.

– On vůbec nezná hraníce, víte. Šmejd. Čtrnáct let a chová se jak, jak..

– Jak?

– Přijdu domů. Po práci. Boty rozházel po celé chodbě. Já mu říkám: „Umíš vůbec něco v životě? Boty alespoň dej na místo.“ Stokrát mu říkal, ať si dá boty dál na místo, ale on jako debil, nic nechápe. Všechno v životě snadno získává. Rozbil nedávno telefon, necení to, co pro něj děláme. Doma nepomáhá, je drzý. Jak najít porozumění? Jste psycholožka, no tak poraďte !!! Máte recept?

– Mám, – odpovídám a narážím na všechny kánony psychologické poradny.

– A existuje řešení?

– Pochopila jsem správně, že nevíte, jak mluvit se synem a nemůžete s ním najít společnou řeč?

– Jo, vždyť jsem to řekl!

– Řešení je velmi jednoduché. Ale nevím, jestli to zvládnete, – říkám s naprosto upřímnou pochybností.

– No? Mluvte!

– To se musí udělat, ne jen říct o tom.

– Co mám udělat?

– Jak se jmenuje váš syn?

– Libor.

Vzala jsem kus papíru, napsala na něm „syn Libor, 14 let“, dala jsem ho do vzdáleného rohu kanceláře a navrhnu muži, aby na tomto listu představil svého syna.

– Povedlo se to? – ptát se.

– Ano.

– A teď pomalu jděte k listu, postavte se na něj, a snažte se vžit do role svého syna. Představte si, že jste on.

S jasnou pochybností na tváři to dělá. Zavírá oči.

– A teď mi řekněte, co cítíte?

– Samota je děsivá. Slzy v očích. Chci brečet.

– Proč?

– Z urážek. Každý po mě něco chce. Všechno je špatné, co bych nedělal, vše je zle.. nechci žít. Pro všechny jsem jako nějaký mrzák.

– Pro všechny?

– Pro všechny.

– Pro koho?

– No otce.

– Co bych od něj chtěla?

– Aby mě aspoň jednou pochválil. Zeptal se, jak se mám. Aby nekřičel. Aby … jsem taky chlap, aby byl na mě pyšný.

– Nadechněte se a vydechněte.

Muž tiše přistoupí k židli, posadil se. Ticho. Žena si utírá slzy.

– Já to chápu, – najednou tiše, téměř šeptem říká. – Chápu to. Cítil jsem se stejně, když jsem byl malý. Můj otec mi také vše vyčítal. Teď já to dělám taky. Pochopil jsem všechno. Moc krát děkují.

Viděla jsem, jak se u nich objevil nějaký blesk v očích. Cela konzultace trvala 18 minut, a za tuto dobu manžele vše chopili.

PSALI JSME: NEDÁVNO MĚ NAVŠTÍVILA STARÁ KAMARÁDKA S DĚTMI. UŽ JE NEBUDU ZVÁT

PŘIPOMÍNÁME: NECHÁPU, JAK MI TO MŮJ SYN MOHL UDĚLAT. NEMŮŽU MU TO ODPUSTIT