Nedali jsme naší dceři byt. Ona nám nedovoluje vidět vnoučata a říká, že si to nezasloužíme

Již šest měsíců nevidíme naše vnoučata, protože naše dcera věří, že „si to nezasloužíme“. Důvod je prostý: nedali jsme jí náš dvoupokojový byt. Ale s manželem nebudeme obětovat své pohodlí kvůli jejím rozmarům.

Dcera se vdala asi před třemi lety. Ženich neměl žádnou práci, žádné dovednosti, žádnou představu o životě. S manželem jsme se snažili odradit dceru od svatby. Ale byla to láska, která je jednou provždy! Byla svatba. Začali žít v bytě matky mého manžela, rodiče zetě tam provedli generální opravu.

Ale děti nechtěly pracovat, jen žádaly od rodičů peníze. Můj muž řekl, že dcera má manžela, tak ať se o ni postará. Ale stále jsem tajně dávala peníze. Když nám řekli, že čekají dítě, všichni měli smíšené pocity. Děti jsou radost, chtěla jsem vnoučata. Ale dcera a její manžel se sami nemohou uživit.

Nakonec si můj zeť našel práci a začal dostávat malý, ale stabilní plat. S rodiči zetě jsme dítěti koupili oblečení, nábytek, kočárek. Dcera porodila holčičku. Byli jsme velmi šťastní! Se svatkou pomáhaly, učily, jak správně dítě držet, krmit, nosit a koupat. Mladí rodiče se rychle učili.

Zeť byl povýšen, začal vydělávat více peněz. Dcera se také trochu uklidnila, už je matkou. Děti začaly brát své manželství vážně.

Vnučce bylo jeden a půl roku, když děti nám oznámily další těhotenství. Byla jsem proti. Dcera nepracuje a žijí v jednopokojovém bytě. Dcera mi řekla, že si vezmou hypotéku a babičky budou hlídat vnoučata a oni budou pracovat. Ale to nebylo v mých plánech. A také v plánech svatky. S ní jsme se rozhodly, že jsme pro děti udělaly vše, co bylo v našich silách.

Děti žily svůj život, a my jsme žili svůj. Zeptala jsem se, co můžeme darovat dítěti, dcera odpověděla, že nic není potřeba. Myslela jsem, že oni sami už všechno koupili. Ale mýlila jsem se. A ukázalo se to poté, co byla dcera propuštěna z nemocnice.

Přišli jsme je navštívit a uviděli jsme doma jen jednu postýlku.

„Jak budou děti spát? Kde je druhá postýlka?“ zeptala jsem se svého zetě. Nic neřekl a odešel do kuchyně a se stejnou otázkou jsem se obrátila na svou dceru.

„Dcera s námi bude spát a syna dáme do postýlky,“ pokrčila rameny.

„To je pro každého nepohodlné. Museli jste koupit postýlku,“ řekla svatka.

„Tak proč jste nekoupili? Nemáme přebytečné peníze“

Později jsem své dceři řekla, že jsem se jich ptala, co dítěti darovat, a že ona odpověděla, že nic není potřeba.

„Nemohli jste na to přijít sami? Pouze manžel pracuje a já jsem doma s dítětem, odkud bychom vzali peníze? Nebo se vám líbí, když se ponižujeme a žádáme o pomoc?“

Svou dceru jsem nepoznávala. Byla to drzá sprosťačka. Řekla jsem manželovi, že tam nepůjdu, dokud nezavolají.

O několik měsíců později nás pozvali na oslavu narozenin vnučky. Přišli jsme s dárky. Rodiče zetě nemohli přijít. Všimla jsem si, že druhá postýlka se neobjevila, ale rozhodla jsem se nic neříkat.

Všechno to začalo jako obvykle, blahopřála jsem vnučce, několikrát jsem řekla přípitek, pohrávala si s ní. Potom dcera, jako by náhodou, řekla, že jednopokojový byt pro čtyři je příliš malý. A nabídla nám výměnu bytů. Abychom zde žili, a ona a její rodina v našem dvoupokojovém bytě.

Odmítla jsem její nabídku. Miluji svůj byt, nechci obětovat své pohodlí.

Dcera vstala a řekla, že nás nechce vidět.

„Myslela jsem, že mě milujete. Ale milujete jen sami sebe! Pokud si to nerozmyslíte, už neuvidíte svá vnoučata, nezasloužíte si to!“

Odešli jsme. Ale nebudeme dělat ústupky.

Dcera pravidelně volá a ptá se, zda jsme si to rozmysleli, ale naše odpověď zůstává stejná. A manžel je čím dál víc naštvaný. Byt, ve kterém žijí, je bytem jeho matky. Ale děti na to zapomněly.

PSALI JSME: SNACHA A JEJÍ MATKA POŽADUJÍ, ABYCH PRODALA SVŮJ BYT A KOUPILA BYT SYNOVI A SNAŠE

PŘIPOMÍNÁME: DOSPĚLÝ SYN POŽADUJE, ABYCHOM MU KOUPILI BYT: ALE JÁ A MŮJ MANŽEL NA TO NEMÁME PENÍZE