Ne, chlapče, svou dceru za tebe neprovdám. A ani se neptej proč

Nemáš na ni, nejsi jí hoden! Chci vám vyprávět příběh o opravdové lásce, kterou nic neuhasí ani nezničí.

V jedné velké vesnici žili dva milenci. Měli se velmi rádi a snili o svatbě. Všichni se dívali na jejich velkou lásku a žárlili. A všechno by bylo v pořádku, nebýt zlého osudu.

Dívčin otec si z nějakého důvodu takového zetě nepřál a přísně zakázal, aby se mladý pár setkával. Děti, sousedé i sám chlapec ho prosili, aby to nedělal, ale otec si stál za svým.

„Ne, chlapče, svou dceru ti nedám. A ani se neptej. Nemáš na ni, nejsi jí hoden.“

Ubohá dívka proplakala mnoho nocí, ale proti otcově vůli se nepostavila. Takový byl tehdy zákon – nikdy se nepostavit proti otcově vůli.

Po nějaké době byla dívka dána jinému muži (její otec si myslel, že by se pro jeho dceru hodil). A chlapec odešel do armády, aby se vyhnul setkávání a randění se ženou, kterou miloval, ale která mu už byla cizí. Později se někde v cizí zemi také oženil a zůstal tam dožít svůj život.

Ani po dlouhé době na sebe nezapomněli. Už ani nedoufali, že budou někdy spolu, ale osud, který je nejprve od sebe odtrhnul, je pak zase svedl dohromady.

Jednoho dne se náhodou znovu setkali. Přestože spolu nebyli již třicet let, nemohli od sebe odtrhnout oči a stáli tam, jako by se nikdy předtím neviděli.

Třicet let je dlouhá doba. Svého bývalého manžela už pohřbila, a i tak byl celoživotním opilcem, a žena s ním protrpěla až-až. V průběhu let neomládl. A jeho životní cesta nebyla pomazána medem. I on zůstal bez manželky, která ale odešla do světa.

Tak se setkali a nikdy se nerozloučili. K odloučení nebyl důvod, protože její šedivějící otec už dávno pochopil svou chybu. Když je spatřil na prahu domu, jak se před ním sklánějí, aby mu požehnali, oči se mu zalily slzami smutku a radosti.

A měl radost z toho, že mu osud přece jen dal příležitost napravit chybu, které se kdysi hloupě dopustil. Manželé žili šťastně až do smrti ve své rodné vesnici. Vážili si jeden druhého a milovali se do posledního dechu. To je pravá láska.

Na takovou lásku člověk nikdy nezapomene a nosí ji v srdci po celá léta…

PSALI JSME: CELÝ ŽIVOT MĚ UČILI POMÁHAT VŠEM. ALE PŘESTALA JSEM, UŽ NEBUDU POMÁHAT ANI DĚTEM, MÁM TOHO DOST

PŘIPOMÍNÁME: VZALA JSEM SVOU MATKU Z VESNICE DO MĚSTA. BYDLELY JSME MĚSÍC V JEDNOM BYTĚ A ONA SE VRÁTILA. TEĎ SI VŠICHNI MYSLÍ, ŽE JSEM ŠPATNÁ DCERA