Naši vzdálené příbuzní nás už poněkolikáté žádají o peníze a pomoc

Musím říct, že jsem ty lidi nikdy neviděla, ani jako dítě, ani potom. Věděla jsem, že někde mám nějaké tety a jejich děti ze strany maminky. Ale tito lidé nám nikdy nepomohli, a obzvláště těžké to bylo po odchodu táty, a proto, kdo jsou a jak je nazývat, nechci vědět. Možná to není hezké, ale je to tak. A tečka.

A tady to zase začalo. Když jsme byli na dovolené, volala mamince jedna z nich. Vytrvale volala a psala, aby maminka odpověděla, jako že je rozhovor vážný, že nám píše vzkazy. No, moje máma, dobrá duše, odpověděla.

A teď povím o co se vlastně jednalo. Žijí v hlubinách oblasti, nebudu upřesňovat, to je jedno. Je to soukromý sektor, domy jsou vesnické, ale modernizované.

Domek je tam malý, a tak právě teď se rozhodli, že je to pro nich málo. Vlastně rozhodli se tak proto, že jejích se stěhuje do jiné oblastí a domem se prodává. A tak ho chtěli koupit.

A tak se rozhodli požádat o peníze příbuzné. Nejsme bohatá rodina. No tam příbuzné, které mají auta a chalupy, ale to vše se kupovalo dávno. A pak, dokonce i přítomnost auta vůbec není známkou toho, že člověk může vzít a vylovit milion z polštáře a jen tak ho dát.

Jen tak, protože vracet peníze tyto příbuzné, nemají z čeho. Nemají žádnou práci, žádné peníze, nic, co by se dalo prodat.

No a pak se rozhodli, že když je moje matka v Praze, pak má peníze, a může je dát. Maminka odmítla. Přeci jasna věc. Protože peníze nemáme. Opravdu ne.

I když třeba svůj byt prodá a koupí něco menšího. No a z rozdílu jim přidělí peníze na dům. Asi tomu nebudete věřit, ale oni to opravdu nabídli.

Na konci rozhovoru ta teta, která volala mamince, jaksi mimo jiné řekla, přesněji připomněla, že příbuzné jsou pro to potřební, aby pomáhali, byli oporou…

Máma se chvilku odmlčela a pak se zeptala, zda si pamatuje rok, kdy jsme zůstal bez otce. Mlčí. A pak se zeptala, co ta jí odpověděla, když máma poprosila, aby si vzali mně k sobě na léto, zatímco ona hledá práci? Mlčí.

I když jsem už dospěla, ale stejně nechápu, jak můžou být lide tak drzí?

PSALI JSME: NAVŠTÍVILA JSEM SVÉHO SYNA A NEUVĚŘILA JSEM SVÝM OČÍM: MÍSTO ODPOČINKU JSEM MUSELA UKLÍZET

PŘIPOMÍNÁME: „NA CO TEĎ BUDEME ŽÍT“: TCHYNĚ MĚ PROSILA, ABYCH SE VRÁTILA K JEJÍMU SYNOVI