„Medvěd se ke mně přiblíží, přičichne a odejde“: Osamělý dědeček žije mnoho let daleko od civilizace

Starší lovec dědeček Kinzagul žije úplně sám uprostřed nekonečné Uralské tajgy v osaměle stojícím domě, který postavil ještě jeho dědeček před 150 lety.

V nedalekém městě dědeček Kinzagul byl naposledy v roce 1960 a od návratu z armády nebyl ani jednou u lékaře. Neví, jaká auta teď jezdí po silnicích, jak se lidé oblékají, jak vypadají města, jaké mrakodrapy staví. Proč starší muž neodchází z hluchých a opuštěných míst? A jak se mu tam daří přežít? O tom vám povíme v našem materiálu.

Baškiria je úžasně krásné místo se zelenými poli a lesy, malebnými jezery, řekami a kopci. Republika je plná divokých a hluchých koutů a v jednom z těchto míst žije 88letý dědeček Kinzagul.

Mnozí říkají, že on je poustevník, ale není to tak úplně pravda. Nikdy neodcházel schválně od lidí. Kinzagul žil od narození na této zemi, na které dodnes stojí jeho dům. Kdysi tu byla celá vesnice kde bylo asi 120 domů, ale ještě za Chruščova byla obec uznána jako příliš vzdálená a neperspektivní a obyvatelům byla nabídnuta možnost odjet do města. Tak to lidé udělali: rozebrali své obydlí, sbalili věci a opustili rodné kraje. Všechno kromě dědečka Kinzagula. Tak se stalo, že začal žít v baškirské tajze úplně sám.

„Od roku 1976 zde žiji zcela sám. Předtím žil s bratrem. Ten však odjel i s rodinou a já zůstal sám,“ vypráví dědeček.

Ale proč se rozhodl zůstat?

„Byl jsem lovec. A pro lov je to nejlepší místo. Zvířata pocházejí z lesa: jak medvědi, tak losi a kanci. Medvědů tady je hodně, protože zde rostou různé bobule. Ale nedotýkají se mě. Můžu se klidně procházet kolem nich. Přijdou, očichají mě a klidně odejdou,“ pokračuje dědeček

Kinzagul má velmi rád své rodné kraje, a tak se rozhodl zůstat. Po desítkách kilometrů se rozprostírají louky a lesy a i nejbližší trasa je velmi daleko od jeho domu. Děda se ale nenudí: hospodaří asi dvě hodiny denně, pak odpočívá. Dokonce i palivové dříví sklízí sám: přináší poleny na saních z lesa.

Jednou týdně za ním přijede synovec, který přiváží potraviny a pomáhá s hospodařením. Na střechu domu umístil také solární panely: dědeček díky tomu teď má v domě elektřinu. I když starší muž je prakticky nepoužívá. Z techniky má jen rádio, díky kterému se dozví o nejnovějších zprávách ve světě. Nemá ani ledničku.

„Proč bych ho měl? Co bych tam měl chránit? Maso nejím, nemám ani jeden zub. Kysanou smetanu a máslo také nejím. Uvařím si polévku, nudle a brambory. Chleba mám. A nic víc nepotřebuji,“ říká děda Kinzagul.

Některé zeleniny starší muž pěstuje sám: mrkev, řepu, brambory a cibule. U domu protéká potok s čistou pitnou vodou, která nemrzne ani v zimě. Děda má také vlastní paseku a deset koní.

„Teď nejsem lovec. Když jsem odešel do důchodu, přestal jsem lovit. Důchod mám 4000 Kč. Nepotřebuji nic víc. Mám všeho dost. Jsem tu šťastný,“ vypráví dědeček.

PSALI JSME: MÁMA ZTRATILA VĚDOMÍ A UPADLA NA STANICI: NA POMOC PŘIŠLA 2LETÁ DCERA

PŘIPOMÍNÁME: ŽENA SE VRÁTILA DOMŮ A NIC TAM NEBYLO. MANŽEL SI PO ROZCHODU DOKONCE VZAL BATERIE