Mami, já už nemůžu. Jsem mladá, chci si zařídit život, ale tady je syn. Nech ho žít s tebou

Alena byla chytrá a krásná dívka. Absolvovala vysokou školu ve městě a vrátila se do své rodné vesnice, aby pracovala jako učitelka ve školce.

Dívka se zamilovala. Ve snech si Alena už představovala sebe v bílých šatech a se snubním prstenem na prstu.

Dívka si brzy uvědomila, že je těhotná. Byla velmi šťastná, ale ukázalo se, že její přítel ještě nebyl připraven být otcem. Opustil svou těhotnou přítelkyni.

Alena se nějak vrátila domů, kde na ni čekala matka.

„Mami, jsem těhotná!“ vzlykala dívka.

„Vím, už jsem to pochopila. Aleno, jen se nepokoušej o potrat, vychováváme dítě sami!“

Dívka prožívala bezútěšné dny. Bývalý přítel chodil s různými dívkami. Nenáviděla ho a těhotenství ji obtěžovalo. Brzy bylo vidět těhotenské bříško a nemohla chodit do práce.

V pravý čas porodila Alena zdravého chlapečka.

Babička dala svému vnukovi jméno Jan, dcera jen souhlasně přikývla, bylo jí to jedno.

Alena odmítala kojit svého syna. Vadilo jí, že v noci plakal a někdy se dokonce styděla přiznat: k dítěti nic necítí, byl velmi podobný otci. Bývalý přítel dítěte ani neviděl a brzy se oženil.

Když byly synovi 2 roky, Alena se rozhodla promluvit si s matkou:

„Mami, já už nemůžu! Jsem mladá, chci si zařídit život, ale tady je syn. Chci se vrátit do práce, přestěhuji se do domu babičky a nechám s tebou žít Honzíčka, je příliš malý na to, aby šel do školky a je často nemocný. Pomůžu finančně. Život bude urovnáný, já si ho vezmu.“

Tak zůstal Jan u svých prarodičů.

Uplynuly roky, syn vyrostl, všechny její kamarádky si založily rodiny, ale Alena snila o svatebních šatech dále a plakala od samoty.

Když Jan šel do první třídy, začala s ním trávit víkendy.

Roky tedy uplynuly.

Ve vesnici byla plánována výstavba nové školy. Dělníci přijeli z nejbližších měst. Tam se dívka setkala s Ondřejem. Začali spolu chodit a na konci stavby už balila věci do jiného města.

„A co syn? Bereš ho s sebou? Chlap je už v 7. třídě!“ ptala se matka.

„Mami, samozřejmě, že ho vezmu, ale později. Má tu přátele, spolužáky a já si musím zařídit život na novém místě.“

Ve snech se Alena už viděla v bílých šatech a závoji.

V jiném městě si dívka rychle našla práci. Ale Ondřej se změnil: mohl si domů přivést podivné přátele a pít až do rána. Alena se tomu snažila nevěnovat pozornost.

Měli svatbu jen na úřadě, bez závoje a šatů.

Když Jan dokončil 9. třídu, vzala ho k sobě. Alena byla šťastná: celou tu dobu se cítila provinile, že nemohla dát svému synovi plnohodnotnou rodinu.

Ale vztah mezi nevlastním otcem a nevlastním synem nefungoval. Alena musela pronajmout byt pro svého syna.

„Synu, ty tu žij a poté se k tobě přestěhuji.“

Jan odešel z vysoké školy, protože se nechtěl stát učitelem. Jako matka se neúspěšně oženil, rozvedl se. Brzy babička a dědeček zemřeli.

Jan se přestěhoval do jejich domu, našel si práci a přítelkyni, která měla tři děti. Ona ho přesvědčila, aby prodal dům a žili ve městě. Odešel z práce, ale peníze z prodeje domu brzy došly.

Alena nyní pláče v kuchyni, protože si uvědomila, že zničila život svému jedinému synovi, ale je příliš pozdě na to, aby ho teď vychovávala.

PSALI JSME: 83LETÁ BABIČKA NAPSALA KAMARÁDCE, CO SI KAŽDÝ Z NÁS MUSÍ PŘEČÍST: ZVLÁŠŤ TY, KTERÉ JSOU NESPOKOJENÉ SE ŽIVOTEM

PŘIPOMÍNÁME: KDYŽ SESTŘENICE KATEGORICKY ODMÍTALA DĚLAT DOMÁCÍ PRÁCI, BABIČKA SE ROZHODLA, ŽE JI NĚKDO BY MĚL DÁT LEKCI: CO UDĚLALA