„Když jsem vychovávala své děti, vkládala jsem do nich velké naděje“: Řekla mi starší sousedka, když jsem jí přinesla oběd

Anastasia žije přes dva domy v naší venkovské ulici. Střídali jsme se u ní na návštěvě a přinášeli jí jídlo, protože sama nemohla vařit a její pět dětí, které sama vychovávala, neposkytovali matce žádnou pomoc.

Vdala se Anastasia velmi brzy, hned po škole, za nejslavnějšího snoubence ve vesnici. Igor se právě vrátil z armády a Anastasia se do něj šíleně zamilovala, když ho viděla v uniformách. Svatba nebyla dlouho odkládána: rodiče Igora spěchali, aby se oženil a Anastasia se jim velmi líbila. Celkem se v rodině narodilo pět dětí.

Celá domácnost byla na ramenou Anastasii; sousedé soucítili a někdo se občas zeptal, co si myslela, když porodila tolik dětí? Anastasia takové řečí neposlouchala a sama se dál pohybovala mezi prací na poli, domácnosti, dětmi a věčně opilým manželem.

Když děti vyrostly, bylo to jednodušší: část starostí v domě již mohla být přesunuta na ně a velmi se snažili, aby maminka to měla snazšíi. Když už si Anastasia začala zvykat na to, že má pomocníky, její manžel v zimě zamrzl při rybaření. Staršímu synu ženy tehdy bylo jen šestnáct.

Navzdory svému mladému věku si uvědomil, že jeho matka je nemůže uživit sama všechny, a rozhodl se jít do nedalekého okresního centra, aby vydělal peníze. A ostatní děti se postupně rozběhly, kdo kam.

Děti prakticky nejezdili za matkou, ale omezily se jen na telefonáty a to jen zřídka.

Jednou volala jedna z dcer ženy. Anastasia hned cítila, že je něco špatně, a nemýlila se. Natálii, jednu z dcer, srazilo auto, když přecházela ulici a ona zemřela.

Po tak smutné události se u Anastasii něco zlomilo a ona zcela zavřela do sebe. Začala čím dál méně chodit ven, a pak se úplně zhoršila. Zavolala svým dětem, ale ve svých úzkostech dávali matce jen sliby, že brzy přijedou.

Když jsem přišla k Anastasii a přinesla oběd, požádala mě, abych s ní chvilku poseděla. Nejdřív jsme mlčeli a pak sousedka začala vzpomínat na celý svůj život. Dodnes si pamatuji její poslední větu: „Nadějí na své děti jsem měla jen tehdy, když jsem je vychovávala.“

PSALI JSME: NAVŠTÍVILA JSEM SVÉHO SYNA A NEUVĚŘILA JSEM SVÝM OČÍM: MÍSTO ODPOČINKU JSEM MUSELA UKLÍZET

PŘIPOMÍNÁME: „NA CO TEĎ BUDEME ŽÍT“: TCHYNĚ MĚ PROSILA, ABYCH SE VRÁTILA K JEJÍMU SYNOVI