„Jsem ještě příliš mladá na to, abych pracovala jako babička,“ řekla matka svému synovi a snaše

Její matka zemřela příliš brzy. Otec našel jinou ženu, ale v té doby už Jana nastoupila na univerzitu a přestěhovala se do jiného města.

Po absolvování univerzity získala práci a tam potkala svého budoucího manžela.

Filip a Jana měli skromnou svatbu, které se zúčastnili pouze nejbližší přátelé a Filipova matka paní Kateřina. Pravděpodobně měla největší radost ze štěstí novomanželů.

O devět měsíců později se páru narodil syn. Paní Kateřina, která mnoho let pracovala jako učitelka v mateřské škole, jim ve všem pomáhala.

Péče babičky obklopila vnuka od prvního dne jeho narození. Jídlo bylo vždy nejčerstvější, babička mohla hrát s vnukem celé hodiny, přečetli si všechny dětské knihy a naučili se básničky.

Davida obvykle přiváželi k babičce v pátek večer a trávil s ní celý víkend. Žena se samozřejmě s dítětem unavovala, ale nestěžovala si a dávala svému synovi a snaše příležitost strávit sobotu a neděli spolu.

Když David trochu vyrostl, Jana požádala svou tchyni o pomoc, aby se starala o vnuka, aby se mohla vrátit do práce. Paní Kateřina souhlasila a odešla do důchodu.

Nyní s ní vnuk žil celý týden, jeho rodiče s ním trávili jen sobotu a neděli, někdy ne pokaždé.

Po několika měsících si žena uvědomila, že její důchod jim nestačí s Davidem, který rychle rostl a vyžadoval velké výdaje. Babička požádala svou snachu, aby jí nějak pomohla s penězi, ale uslyšela jen výčitky ohledně „placení za svého vnuka“.

Syn zasáhl a začali posílat malou částku na kartu babičky, aby koupila jídlo a věci pro vnuka.

Takto to pokračovalo až do školy, pak se David znovu vrátil ke své matce. Táta už nebyl doma, protože se Jana rozvedla s Filipem v domnění, že muž vydělává příliš málo.

David byl velmi zvyklý na svou babičku a jeho matka byla zvyklá na téměř úplnou svobodu a babička dále vychovávala svého vnuka jako školáka.

Místo matky byla také na maturitním večírku se svým vnukem.

Při výběru budoucí specializace se David poradil se svou babičkou a v prvním ročníku ji potěšil vynikajícími známkami. V létě babička zemřela. David dlouho stál u hrobu a vzpomínal na všechny ty úžasné životní okamžiky, které s ní strávil. Velmi ji miloval.

David a Lena, jeho spolužačka, se vzali hned po absolvování univerzity a začali žít v bytě babičky.

Lena byla již ve čtvrtém měsíci těhotenství a lékař jí předepsal další ultrazvukové vyšetření. Žena nosila pod srdcem dívku. David z toho byl velmi šťastný a okamžitě zavolal své matce.

Nejprve ho zdrženlivě „poblahopřála“ a pak Jana najednou řekla:

„Doufám, že neočekáváte, že budu neustále hlídat vnučku? Jsem ještě příliš mladá na to, abych pracovala jako babička! Někdy můžu chodit na procházky s kočárkem, ale nebude to systematicky, takže přemýšlejte o tom, jak budete vychovat vaši dceru.“

David byl tím prostě zaskočený, ale odpověděl jí:

„Neboj se, zvládneme to sami,“ a položil telefon.

Lena slyšela celý jejich rozhovor. Objala ho a ujistila:

„Samozřejmě to zvládneme! Pojmenujeme naši dceru Katkou! Myslím, že tvá babička by z toho byla velmi šťastná!“

PSALI JSME: TCHYNĚ NEPOCHOPÍ, ŽE JSME SAMOSTATNÁ RODINA: NIC JÍ NEDLUŽÍME

PŘIPOMÍNÁME: MŮJ SYN A SNACHA SE URAZILI, PROTOŽE JSEM JIM NEDALA SVOJE AUTO