Je mi dvaatřicet let a moje matka to nemůže přijmout: nemám žádný osobní život, žiju podle jejích zájmů

Asi si za to můžu sama, musím být trochu tvrdší, ale nemůžu. Z tohoto důvodu ve svých třiceti letech nemám žádný osobní život, žiju s matkou a starám se jen o její zájmy. Otec v mém životě nebyl, maminka na něj ani nikdy nevzpomněla a říkala, že porodila mě jen pro sebe.

Vždy nás zajišťovala babička s dědou. Oba měli dobrou práci, takže mohli dát mámě a mně důstojný život. Maminka v době mého dětství nepracovala, do práce šla až když mi bylo asi 15 let.

Po škole jsem šla v maminčiných stopách, začala jsem studovat na hudebníci. Zabývala jsem se hudbou od útlého dětství, takže výběr profese byl zcela samozřejmým řešením.

Kvůli mámině péči a starosti o mě jsem téměř neměla přátele ani ve škole ani pak na univerzitě. Maminka ve všech viděla špatné lidi, před kterými se mě snažila chránit.

Na takový rytmus života jsem si nějak zvykla. Dělala jsem muziku, hodně jsem četla, chodila k babičce s dědou, jezdila jsem na koncerty, do divadel.

Můj děda mi pomohl najít práci v dětské hudební škole. Ráda pracuji s dětmi a moje matka byla spokojená, že moje kolegyně byly většinou dospělé ženy.

Před pěti lety jsem se zamilovala. K nám do práce přišel nový učitel. Byl okouzlující a velmi podobný hrdinovi mých oblíbených knih. Dlouho ale tento vztah nevydržel. Pár rande pro mě skončilo děsivým skandálem od mámy.

Při prvním rande mi volala každých deset minut, což mě přivádělo do rozpaků. Normálně si promluvit a užít si společností bylo nemožné. Během druhého rande jsem vypnula telefon, čeho jsem pak litovala, protože po návratu mě doma čekala sanitka, maminka stihla obvolat všechny nemocnice, policii, mé kolegy a kamarádky.

Třetí rande se nekonalo. A já jsem se poprvé zlobila na mámu. Dokonce jsem se od ní odstěhovala ke kamarádce, která mě podporovala, říkala, že už je na to čas a společně to zvládneme. Máma mi pořád volala, ale já jsem s ní nemluvila, bála jsem se, že to nevydržím a vrátil se k ní. Jen jsem ji psal zprávy, že jsem v pořádku.

Chodila za mnou do práce, pořádala mi tiché hysterie a nakonec skončila v nemocnici. V nemocnicích vedle ní jsme byla i v dne i v noci. Cítila jsem, že za to můžu.

Od kamarádky jsem se odstěhovala. Přesvědčovala mě, abych zůstala, protože když se vrátím k mámě, tak už nikdy nebudu moci žit samostatné. A ona měla pravdu.

Je mi 32 let a žiju s mamou a starat se jen o tom, aby ona se cítila dobře. Chodíme do divadel, na koncerty, jezdíme na dovolenou do sanatoria společně. Skoro se nevidím s kamarádkami, nerandím s muži. Chci odejít, žít si svůj život, ale bojím se, že to máma nepřežije.

PSALI JSME: OCHRNUTÝ PES ČEKAL NA MAJITELE, KTERÝ HO BUDE MILOVAT: DOČKAL SE ZÁZRAKU

PŘIPOMÍNÁME: KDO JE NA TÉ FOTCE: Z TÉTO ROZTOMILÉ HOLČIČKY VYROSTLA SKUTEČNÁ KOČKA A STALA SE ZPĚVAČKOU