Jan už opustil město, když uviděl, že nevěsta v bílých šatech sedí na krajnici, přímo na zemi. Zastavil se a šel k ní

Jan nevěřil svým očím: na cestě z města, na krajnici seděla nevěsta v bílých šatech opřená zády o auto. Muž prudce zabrzdil, vystoupil z auta a málem běžel k dívce. Ona plakala.

„Potřebujete pomoc?“ zeptal se Jan. Dívka na jeho otázku nereagovala.

„Vaše auto se pokazilo?“ zeptal se znovu muž. Dívka dál plakala a ignorovala Jana.

„Řekněte mi, co se stalo? A je lepší nesedět na zemi, můžete onemocnět a šaty zašpiníte. Spěcháte na svatbu?“

Dívka konečně vzhlédla k Janovi a třesoucím se hlasem řekla: „Poblahopřejte mi, mého snoubence ukradli!“

„Co?“

„Ano. Už jsme byli na matrice, ale přijelo auto, za volantem byla ona, snoubenec naskočil do auta a oni ujeli. Ani jsme sňatek neuzavřeli.“

„A proč jste tady?“

„Hnala jsem se za nimi,“ dívka vzala zmačkaný závoj a setřela si slzy. Pak ho svinula v rukou a hodila na silnici.

„A jak dlouho tu budete sedět?“

„Celý život,“ odpověděla dívka.

„To je hloupé. Měla byste být ráda, že se to stalo, než jste se vzali.“

„A co mám teď dělat?“ zeptala se úzkostlivě. „Doma na mě čekají hosté. Moji příbuzní. Budou se mi smát. Řeknou, že mě varovali.“

„Před čím vás varovali?“

„Říkali mi, že je sukničkář. Co mám dělat? Čekají na mě a mého manžela … Jste ženatý?“ zeptala se najednou.

„Ne,“ usmál se.

„Nyní nikomu nelze věřit, ani mužům, ani ženám. Moje kamarádka mě s ním seznámila. Ta, s kterou utekl.“

„Může to opravdu být?“ posadil se muž vedle ní.

„Možná bych se měla přestěhovat do jiného města? Teď nechci nikoho vidět. Kam bych mohla jet?“

„Pojeďte se mnou!“ řekl najednou Jan.

„S vámi?“ překvapeně se na něj podívala. „Kdo jste?“

„Člověk,“ pokrčil rameny Jan. „Jsem volný, jako vy.“

„Také jste utekl před někým?“

„Ano. Vydal jsem se jsem hledat svůj osud. Všiml jsem si vás a zastavil.“

„Pravděpodobně jste byl šokován, když jste mě uviděl?“ najednou se zasmála.

„Ano,“ usmál se také. „Co jste se rozhodla? Pojedete se mnou?“

„S neznámým mužem? Ačkoli ..,“ odmlčela se. „Vypadáte jako velmi vážný člověk. Pojďme navštívit mé příbuzné. Poslechněme si, jak se mi budou smát.“

„Se mnou?“

„Samozřejmě, s vámi. Bez vás nepojedu. Nebudu se s vámi bát. Řeknu jim, že jsme se rozhodli najíst před dlouhou cestou. A zároveň oslavíme moje neúspěšné manželství. A pak si sbalím kufr a pojedeme.“

„Jmenuji se Jan,“ řekl muž a odhodlaně vstal ze země.

„A já jsem Marie. Těší mě.“

„Nasedněte do svého auta, pojedu za vámi. A pak – ať bude vše tak, jak má být.“

„Pokud vaše auto najednou beznadějně zaostane, nebudu se na vás urážet,“ řekla Marie vesele a otevřela dveře svého auta.

„Nezaostanu,“ odpověděl Jan. A dvě auta se řítila do neznáma.

PSALI JSME: DO AUTOSALONU VSTOUPILA ŽENA NAD 60 LET. STŘÍDMĚ OBLEČENÁ A VÁHAVĚ SE ZASTAVILA U VCHODU. „PANÍ, PRAVDĚPODOBNĚ JSTE SI SPLETLA DVEŘE. LÉKÁRNA JE POBLÍŽ,“ DRZE ŘEKLA PRODEJKYNĚ ANNA A OTOČILA SE

PŘIPOMÍNÁME: SVATBA SE SLAVILA HLASITĚ: NEVĚSTA NAJEDNOU ZBLEDLA. MEZI HOSTY VIDĚLA MIROSLAVA. JEJÍ PRVNÍ LÁSKA, SE KTERÝM SE ROZEŠLA KVŮLI JEHO MATCE, KTERÁ NECHTĚLA, ABY SI LÉKAŘ VZAL ZDRAVOTNÍ SESTRU