„Dobrý den, bratr vaší dcery se ocitl v sirotčinci. Chcete dítě adoptovať?“

Všechno proto, že příběhy jsou psány samotným osudem a stávají se skutečným lidem, kteří žijí mezi námi. Dnešní příběh jednoho člověka se nemůže čtenáře nedotknout. Mluví o lásce, laskavosti a volbě, což je někdy velice obtížné.

Katku zastihl v práci telefonát: „Katko, víš, že tvá dcera má pokrevního bratra v sirotčinci? Je mu 1,5 roku. Neadoptujete ho?“ Upřímně, tato zpráva mě úplně vykolejila. Nakonec jsem v té době byla svobodná matka. Rozvedla jsem se s manželem, mám v náručí čtyřletou dceru a vedle mě muže, s nímž vztah dosáhl jakési patové situace.

Zjevně se jednalo pouze o flirtování a on nechtěl vážný vztah s dětmi a dalšími závazky. Vypadá to, že je všechno v pořádku, ale je to celé tak nějak pro zábavu. Zavěsila jsem, vyšla na chodbu a rozplakala se. Byl to můj sen – jednou adoptovat bratra nebo sestru krví (moje dcera Angelina je také adoptovaná). Slyšela jsem o spoustě takových příběhů více než jednou. A už dlouho jsem byla připravena adoptovat další dítě – touha přišla, když měla moje dcera dva roky, a postupem času se to jen zhoršovalo.

Toto rozhodnutí bylo velmi obtížné – riskovat vztah a stabilitu kvůli dítěti, které zatím neznám, a zůstat možná sama se dvěma dětmi? Nebo se vzdát mého snu? Ale bylo rozhodnuto, abych byla upřímná, téměř okamžitě. Pokrevní bratr byl tělem mé matky automaticky vnímán jako syn, který se – kvůli nesmyslnému nedorozumění – nenarodil mně. Vysvětlila jsem svému příteli, že se chystám stát matkou. Snažil jsem se být co nejčestnější a říkat, jak se věci dějí v mém světě a v mé hlavě. Ale to podstatu nezměnilo, postavila jsem Matěje před skutečnost. Řekl, že se to pokusí přijmout, ale nic neslíbil. To mi stačilo a o týden později jsem shromáždila potřebné dokumenty k adopci a šla jsem se setkat s dítětem.

Od této chvíle možná začíná nejtěžších sedm měsíců mého života. Odmítli mi dítě dokonce ukázat, protože „má matku, která se ho chystá vzít“ (očividně již 5 měsíců).

Ano, to se stává – na žádost matky může být dítě v sirotčinci. A když vyprší lhůta pro podání přihlášky a matka se nedostaví, může být dlouho „zadrženo“: změní si to náhle? Ne, ten chlapec se nikdy nestal mým synem.

O pět měsíců později ho jeho pokrevní matka konečně odvedla a po několika událostech ho dala do péče jeho rodiny. Stálo mě to několik nervových zhroucení, 7 kilogramů váhy, půl hlavy šedivých vlasů a téměř to stálo i můj vztah. Když bylo vydáno opatrovnictví nad ním a nakonec vyšlo najevo, že dítě zůstane v pokrevní rodině, všechno se mohlo vrátit do starých kolejí, jako by se nic nestalo. Dokonce jsem si na pár měsíců vzala čas na odpočinek a uvědomila jsem si, že později již nedostanu příležitost nabrat dítě do rodiny a že už nemám sílu tuto událost odložit. Druhé dítě už tak či onak dostalo místo v mém srdci. Pak jsem přesvědčila Matěje, aby šel do pěstounské školy, a byl to pro něj obrovský krok vpřed. Téměř okamžitě po škole se narodil Nikolas. Pro mě. Pro nás.

Samozřejmě nikdo není zapomenut. Stále někdy zjišťuji, jak jsou na tom pokrevní příbuzní mé dcery Angeliny. Nějaká část mého srdce stále považuje bratra mé dcery za mého syna. Doufám, že jeho život dopadne dobře a jednoho dne se dokonce budou moci seznámit. No, náš vztah s Matějem, který prošel také obtížnou cestou v životě, dosáhly nové úrovně vzájemného porozumění a důvěry. Díky tomu jsme se vzali. Díky tomu máme malého Nikolase.

Proč to všechno dělám? Na to, že život vás vždy připravuje na zkoušky. Když je to velmi obtížné, stačí věřit ve svůj sen a neotáčet se. A nakonec 7 kg váhy lze vždy vrátit – sama jsem to vyzkoušela.

PSALI JSME: JAK VYPADÁ ŽENA, KTERÁ SNÍ TÉMĚŘ KILOGRAM CUKRU DENNĚ

PŘIPOMÍNÁME: „PÁTÁ DVOJČATA A ZNOVU VŠECHNY DÍVKY“: OTEC SE ROZPLAKAL ZOUFALSTVÍM