Chtěla dát dítě k výchově do bohatého domova. Vše ale nešlo podle plánu

Anna šla se slzami v očích do sousední vesnice. V náručí nesla malou dceru, kterou tolik milovala. Už se nemohla dívat na svou holčičku, protože ji teď nesla jiným lidem. Dívka v této situaci neviděla jiné východisko.

„Aspoň ti všechno vyjde,“ pomyslela si dívka.

Otec dítěte opustil Annu, když zjistil, že čeká dítě. Dívka chápala, že ona sama by dítě nemohla vychovávat, dokonce i její teta ji odmítla. Chtěla dát dítě k výchově do bohatého domova v sousední vesnici. Najednou před ní stálo několik psů, což v dívce vyvolávalo strach. Vyděsila se a objala dítě ještě pevněji. Obrovský pes skákal výš a výš, aby se dostal k holčičce. Pustila dceru a utekla. Anna zaslechla hlasitý dětský pláč a utíkala si zakrývající uši. Dívka byla ráda, že už neslyšela štěkot psů. Na nádraží si koupila lístek do nového života …

Anna se podívala na sekretářku, která vešla do její kanceláře. Od toho dne již uplynulo 20 let, ale stále nemohla vymazat minulost z paměti. Vzpomněla si na den, kdy prostě nechala své dítě psům na roztrhání.

Když před mnoha lety dívka nastoupila do autobusu, potkala dobrého muže. Před několika měsíci Adam pohřbil svou manželku a syna, kteří zemřeli při nehodě. Litoval tu dívku a nabídl jí pomoc. Žili jako otec s dcerou, ale když Adam onemocněl, donutil ji, aby se za něj vdala, aby zdědila veškerý jeho majetek. Anna měla vzdělání, které muž přiměl dívku získat, byt v centru města a květinový salon.

Anna se podívala na mladou dívku, která přišla na přijímací pohovor. Tvář ženy se změnil, začala se třást.

„Kolik ti je?“ zeptala se žena.

„20 let,“ odpověděla dívka.

Anna pohleděla do dívčiny tváře. Byla velmi podobná její Evě a měla také stejné mateřské znaménko.

„Přijďte zítra, představím vás kolegům. Jak se jmenujete?“ řekla žena.

„Jsem Kateřina. Moc děkuji, určitě přijdu.“

Žena se rozhodla tyto myšlenky vyhnat z hlavy, protože si byla jistá, že její dítě tehdy zemřelo. Postupem času začaly Anna a Kateřina trávit více času společně. Dívka měla podobný charakter jako Eva. Byla dobrá květinářka. Dívka také velmi milovala zvířata. Kateřina si pronajímala byt a posílala peníze matce, která žila na vesnici.

„Jsem nejmladší v rodině. Můj bratr žertoval, že mě přinesl pes. Maminka mu řekla, že mluví nesmysly, a teď se mi zdá, že je to pravda. Moc je miluji,“ řekla dívka.

Anna všechno pochopila a rozhodla se zjistit pravdu, ať to stálo cokoli. Žena se rozhodla jet do vesnice a všechno zjistit. Anna nevěděla, co řekne ženě, která vychovala její dceru. Žena se zastavila poblíž domu, kam chtěla před 20 lety dát dceru. Ale dům už zde nebyl, vyhořel, zůstaly z něj nějaké ruiny. V dálce uviděla ženu zalévající zeleninovou zahradu.

„Ahoj! Jsem Anna. Potřebuji si s vámi promluvit.“

Paní Marie pozvala hosta do domu. Ženě se velmi třásly ruce, ale přesto se rozhodla začít konverzaci.

„Řekněte mi prosím, kdy ten dům vyhořel?“ zeptala se Anna.

„Když nám přinesl pes …,“ žena neměla čas dokončit, protože ji Anna přerušila.

„Malou holčičku?“ zeptala se.

Anna začala vyprávět příběh svého života. Když žena začala mluvit, paní Marie se otočila ke zdi. Bylo vidět, jak bolestivé jí bylo to slyšet.

„Tehdy náš pes běžel k dalším psům. Pak bylo cítit kouř a utekli do lesa. Pak mi přinesl holčičku a dům už hořel. Nikdo tam nepřežil. Mysleli jsme, že zachránil dívku z toho domu. Sami jsme ji vychovávali, milujeme ji jako vlastní. Řekneš o tom Katce?“ plakala žena.

Anna mlčela a podala jí peníze, které této rodině tak chyběly.

„Nepotřebuji nic, neber si mou dceru, prosím,“ řekla žena.

Anna nevěděla, co má dělat. Nevěděla, jak žít dál. Jak ten pes tehdy zachránil tu malou holčičku, jak tušil, že v tom domě byl požár? Anna se posadila na stanici a začala hořce plakat. Žena se rozhodla, že Katce nic neřekne, protože nechce zničit život paní Marii a její dceři. Slíbila si, že jí pomůže v práci i s penězi, dá jí všechno, ale neřekne pravdu. V tu chvíli žena konečně klidně vydechla a šla k vlaku. Od té chvíle začala nový život s vědomím, že má živou a šťastnou dceru.

PSALI JSME: NEJEN, ŽE JSI MI MÍSTO SYNA PORODILA DCERU, ALE TAKÉ SES ROZHODLA VZÍT OPUŠTĚNÉ DÍTĚ Z PORODNICE

PŘIPOMÍNÁME: „PROČ SI VZPOMÍNAT NA MINULOST. TAK CO, ODPUSŤ MI,“ ŘEKLA MATKA SVÉ DCEŘI, KTEROU PŘED 16 LETY OPUSTILA