Chlapče, jak dlouho žiješ na mojí chatě? Jíš tu něco?

Jmenuji se Anna, je mi 60 let a jsem v důchodu. Už 10 let žiji sama, bez manžela, bez dětí, bez přítelkyň. Děti mají své rodiny v jiných městech, manžel zemřel a zůstala se mnou jen moje chata. Jakmile se trochu oteplí, přestěhuji se sem, uklidím dům a pozemek a poté založím zahradu. Cítím se tu dobře a klidně. V zimě se musím přestěhovat do města.

Letos jsem trochu nachladla, zůstala jsem ve městě celý týden, ale jakmile nachlazení ustoupilo, okamžitě jsem spěchala na svou milovanou chatu.

Šla jsem do svého domu a tam byla brána otevřena. Myslela jsem si, že někdo vlezl na pozemek. Bála jsem se, že něco bylo ukradeno. Tiše jsem vešla do domu. Doma všechno stálo na svém místě, jen na posteli byla přikrývka a na stole hrnek. Rozhodně jsem to ale tak nenechala.

První zděšení pominulo a místo něj přišla nespokojenost. Podívala jsem se z okna a za domem seděl neznámý chlapec, rozdělal oheň a očividně se zahříval. To byl můj nezvaný host. Vyšla jsem z domu a chlapec mě uviděl. Vypadal vyděšeně, ale neutekl, naopak šel přímo ke mně:

„Promiňte, trochu jsem bydlel na vaší chatě.“

Malý, tichý a skromný, bylo mi ho líto.

„A jak dlouho tu žiješ? Co jsi jedl?“

„Jen dva dny … Měl jsem trochu jídla … Berte si!“ a hrdě mi podal prut s navlečeným kouskem chleba.

„Jak se jmenuješ, chlapče? Jak jsi tady skončil?“

„Jsem Pavlík. Máma a nevlastní otec mě vyhnali z domu. Neustále se hádají, nechci s nimi žít, tak jsem odešel …“

„Předpokládám, že tě hledá celá vesnice.“

„Nehledají mě, všechno je jako obvykle, a to není poprvé, co odcházím z domova. Jednou jsem nebyl doma celý týden, ale všem to bylo jedno, ani si toho nevšimli. Vrátil jsem se, jen když jsem velmi chtěl jíst.“

Ukázalo se, že chlapec nebyl z naší vesnice. Obvyklý, banální, ale smutný scénář. Matka je nezaměstnaná, nevlastní otcové se často mění, jídlo v domě se objevuje jen zřídka, ale často je alkohol. Po takovém příběhu se mi srdce sevřelo lítostí, ale jak mu mohu pomoci? Samozřejmě jsem toho chlapce nechala v domě a nakrmila ho, ale v noci jsem nemohla spát …

Bylo to velmi obtížné, ale po několika týdnech jsem se stala Pavlíkovou pěstounkou. Nevěřil svému štěstí. Jeho matka mimochodem na svého syna ani nemyslela. Teď žijeme jako vnuk a babička, v zimě v bytě a zbytek času na chatě. Pavlík brzy půjde do školy, jsem si jistá, že se bude dobře učit, protože už píše, čte, dobře počítá a dokonce kreslí! Kreslí jako skutečný umělec.

PSALI JSME: „PODÍVEJ SE NA TU DÍVKU: MĚL BY SES S NÍ JAKO PRASE V ŽITĚ,“ ŘEKLA BABIČKA SVÉMU VNUKOVI

PŘIPOMÍNÁME: PŘÍŠTÍ DEN PO PRÁCI JSEM ŠLA DO DĚTSKÉHO DOMOVA, ALE CHLAPEČEK TAM UŽ NEBYL