„Byt zůstane jen vnukovi. Nechci nic slyšet“

– Jak se jako chytáš rozdělit peníze? Toto dědictví patří pouze vnukovi, tvoje mladší dcera s bytem nemá nic společného? – oznámila mi tchyně.

Přesněji moje bývalá tchyně. Ve 24 letech jsem si vzala jejího syna, od té doby uplynulo téměř 30 let. O rok později zemřel manžel, tehdy jsem byla těhotná. Pani Nováková mě neodmítla, udržovaly jsme vřelé vztahy a komunikovaly. Radovala se z narození prvního vnuka, který byl kopií jejího zesnulého syna.

Po svatbě jsme se přestěhovali do bytu, který manžel zdědil. Tchyně na toto bydlení neměla nárok, protože nemovitost dostal manžel po otci. Nároky na dědictví tchyně neměla, udělala laskavé gesto.

Velmi dlouho jsem se trápila smrtí manžela. Věnovala jsem se synovi a naplno se věnovala práci. Když bylo Tomášovi čtyři roky, začala jsem chodit s mužem. Brzy mě požádal o ruku.

– Ani nepřemýšlej. Tomáš potřebuje tátu, – tvrdila tchyně.

Můj druhý manžel je tichý a klidný. Plně nahradil synovi otce, ale dokumentovat péči jsme nechtěli. Chtěla jsem, aby dítě nosilo příjmení svého skutečného otce.

Paní Nováková Olga k nám často chodila na návštěvu. S Michalem vycházela skvěle, i když byla smutná, že by to mohl být její syn. Ale k dceři, která se narodila o rok později, se chovala odtažitě. Chápu, že je jí cizí, ale její eskapády občas byli na hranici slušností. V průběhu let ji začala kritizovat a nazývat „hloupou“, „bezrukou“, „bezhlavou“.

Snažila jsem si toho nevšímá. Uvědomila jsem si, že moje dcera jí jen připomíná smutek po zesnulém synovi. V takové napjaté atmosféře vyrůstaly moje děti. Ale to, díky Bohu, nemělo žádný vliv na jejich vztah. Jsou velmi přátelští a poslušní.

Když bylo synovi 25 let a dceři 20, můj manžel zdědil dům. Manžel nabídl, že se tam nastěhuje a dvoupokojový byt prodáme a koupí dětem dva jednopokojové byty. Navíc syn už měl snoubenku. Ten nápad se mi líbil, ale tchyně ne.

– Jsi blázen? Vaše dcera nemá s tímto bytem nic společného! Neprodávej! Tady bude bydlet jenom Tomáš, to je byt jeho otce, – řekla tchyně.

– Pokud se tak obávat, že moje dcera nedostala víc, nebo si vezme cizí, darují jí svou polovinu, která mi ze zákona patří, — odpověděla jsem.

– A ty taky nemáš nic společného s tímhle bytem. Jen díky mně jsi tu zůstala a musela jsem tě rovnou žalovat o polovinu. Myslela jsem, že byt zůstane vnukovi. Jděte do svého domu, nedotýkejte se tohoto bytu.

– Vy s tímto bytem taky nemáte nic společného. Dostali byste jen ⅓ maximálně. Můj současný manžel vychoval Tomáše, zaplatil mu studium, nahradil otce, takže marně děláte skandály. Velmi vás žádám, abyste se do našich životů nezapletli, jinak se vztah mezi námi velmi zkazí.

Byla jsem tak uražená. Sedla jsem si a rozplakala se. Proč se tchýně takhle chová? Chceme vše spravedlivě rozdělit. Kdo z nás má pravdu? Co byste udělali na mém místě?

PSALI JSME: „KOUPELNA JE MALINKÁ, ALE PODAŘILO SE NÁM Z NÍ UDĚLAT RÁJ“

PŘIPOMÍNÁME: PROCHÁZELA JSEM ZELENINOVÝM TRHEM A NAJEDNOU JSEM SLYŠELA DĚTSKÝ HLAS: „TETO, NEPOTŘEBUJETE NÁHODOU DÍTĚ?“